PRAVDIVÝ PŘÍBĚH


Napíši teď jeden příběh.
Byla jedna žena. O d mládí to neměla lehké, ale měla hodnou babičku a moc moudrou! Ta žena jako dítě hodně sportovala, ale jen tak, s ostatními dětmi. Dobře se učila, ale na školu jí nevzali, protože rodina byla politicky profláknutá. Její otec vstoupil v totalotním nasazení ve Štětíně do KSČ (za války). Po válce se vrátil, oženil a měli tu holku. Ale přišel r.1948 a otec hodil rudou knížku soudruhům pod nohy. Navíc mu emeigroval bratr do Rakouska. Tak to děvče nemělo šnci se tenkrát dostat do školy! Otec jí sehnal v jednom n.p. učební obor frézařka. Jenže tam nebylo učiliště, na praxi, tak ta mladá šla rovnou na dílnu k mašinám, které viděla prvně v životě! Hned první den dostala vynadáno, že na ní něbudou ostatní dělat. No ale naučila se velice rychle a zvládala to! Byla ve svazu mládeže, ale jen proto, že založila country kapelu a museli pod něčím hrát! Skládala písničky. Jedna taková je přivedla do průšvihu v r.1968, kdy byla na podzim soutěž tvořivosti mládeže. Složila: "Sovětské tahnky k Praze jedou, naší zem českou nám zaberou! Nesmíme chlapci se sovětů bát, za naši zem své životy dát! To byla jen první sloka, ale už při ní byla celá kapela vyvedena ze sálu a skončili všichni na STB! Tam ostatně končila ona dost často, protože vždy 5.5 chodila k bývalému pomníčku osvoboditelů Plzně dávat květin. Tak jí vždy odvedli.
Pak měla dostat družstevní byt po té babičce, ale matka jí nepustila, dokud nebude vdaná! Tak nalítla na prvního, který se chtěl ženit. Bez lásky pochopitelně! Dál pracovala jako frézařka, ale vdala se! Po 2 letech se jim narodila dcera. On preacoval na montážích (stavěl v Praze metro) a tak byla celý týden sama s maličkou. Když bylo malé 6 týdnů, přijel on s tím, že tam s jednou byl a že má kapavku! Hrozný šok, ale vydržela! jen se domluvili, že on bude mít jeden pokoj a ona s malou druhý. A že nebudou prostě jeden druhému tak nějak překážet. A tak se dělo. V pohodě, když bylo malé 1/2 roku, šla do práce a malá do jeslí. Vařila ve školní jídelně. Aby toho nebylo málo, tak šla ještě studovat dálkově SEŠ! pak asi za 6 let její kamarádce zajelo auto holčičku a ta říkala, že je hrůza mít jen jedno dítě. Tak tahle po 6 letech ukecala toho manžela, aby jí udělal druhé dítě. nechal si říct!Povedlo se na poprvé! Hurááááá!
Jenže ten chlapeček, co se narodil, dostal v 1/2 roce astma! Byl 14 dní doma a 14 dní v nemocnici! Ale ve 3 letech šel do školky. No marodil pořád. Ona s ním chodila plavat a do sauny, jak jí to doporučil jeden arabský lékař. Jednou ale přišla domů a doma nic! Jen lednice a nádobí! Ten její manžel si vše odvezl, odešel k rodičům a dal žádost o rozvod. Hadry v koutě, spala s dětmi na zemi. pomohli jí kamarádi z práce, kteří sehnali starý nábytek. Měla co dělat! Leckdy přemýšlela, jestli si má koupit vložky nebo dětem jídlo. Jídlo vždy zvátězilo a místo vložek byly hadříky! Ona dodělala přesto školu a odmaturovala. To už si sehnala jiné místo, dělala bezpečnost práce v Jaderném strojírenství. Dost namáhavá a zodpovědná práce. Ale dělala jí skvěle! Lidem vymohla všechny možné výhody! No a žživot šel dál! Když bylo malému 6 let, dali jej do lázní a po návratu astma už nebyla! Paráda, ne? Pak se seznámila s jedním opravářem, a po 2 letech se vzali. Ona se odstěhovala k němu i s dětma, on děti adoptoval! Byl to super chlap!
Děti se vyučili, byla pohoda, sportovali oba! Jenže dcera si pak našla jednoho vojáka na základní službě, byl to Slovák. Neupustila od něj! Ona jim sehnala práci ve Škodovce, holka dělala jeřábnici a on zámečníka a pak byl na reaktorovém sále na Temelíně. Sehnala jim i byt. No a přišel r.1989! Rudí odhodili knížky a stali se z nich velcí šéfové! Jeden takový ji v r.2000 vyhodil, protože se mu nelíbilo, že se zastává "umouněných zámečníků" Dal jí §53! Šla na hodinu.Dala to k soudu, ale ten byl odročen na neurčito! Soudkyně dostala od něj asi 300 000,-!Až po 5 letech se soud konal! Vyhrála jej a dostala milion odškodnění!
Jenže její manžel dostal infarkt, musel na operaci. Pak do lázní. Holka se jim vdala na Slovensko, kluk měl už také svůj život. Když její manžel odjel do lázní, tak ona odjela k jejich kamarádovi na vesnici, aby byla manželovi blíž. Jenže víme, jak to v lázních chodí! No co budu psát! Její návrat domů byl nežádoucí, byla už jiná. Tak zůstala u toho kamaráda, co pracoval jako traktorista. Rozhodli se, že si udělají hospůdku a krámek, protože v tý vsi nic nebylo. Investovala teda ty peníze do tohohle. Po dvo letech kamarád nepřijel domů! Šla jej hledat na pole a uviděla otevřený traktor a sklopený valník. Na zemi bylo 7 tun hnoje! něco jí šeptalo, že ten kluk je pod ním! Začala holýma rukama rozhrabávat hnůj a našla jej udušeného! Ten obrázek bude mít před očima do smrti. Týden po jeho pohřbu ji jeho rodiče vyhodili z baráčku pod pohrůžkou zabití! Sehnala si tam nájem v jiném starém baráčku, bez vody! Jen s vařičem! Vzala si nejnutnější věci a šla tam. Jenže tam se žít nedalo! Zase se chtěla soudit o investice, ale sou v karlových varech? K smíchu! Soudkyně nechtěla vidět jediný doklad o investicích, jen jí zajímalo, jestli jsem s ním spala! Tak po 7 stáních jsem soud prohrála, protože jsem prý nedoložila potřebné! Syn bydlel v bytě po své sestře a tak navrhl, aby se nastěhovala k nim, že oni si kupují větší byt. Tenhle byl pořád té dcery, co se vdala na Slovensko. Tak se tam nastěhovala. Mladí se zanedlouho stěhovali do svého a tak tam zůstala.
Jenže měla matku, která už byla mimo! Bydlela ve 3+1, a nedala si uklidit, kadila a čůrala po podlaze a tak různě! Byla mimo! Tahle dobračka jí teda začala platit byt, platila jí jídlo od sociálky, na soboty a neděle jí jídlo vozila. Dělala to 8 let! Hrůza! Ta bába byla mimo, byly na ní stížnosti od sousedů! Nakonec skončila v ústavu v Dobřanech, ale to už nevěděla nic o světě. Byla tam 2 roky, než umřela. Dobračka platila dál byt a platila i ten ústav, to dělalo 6 000,- ten ústav! Pak zaplatila i pohřeb (17000,-.) No a ten byt prodala, ale lacino, protože byl v dezolátním stavu. Dostala zase milion. A co udělala? Rozddělila se bratrem, který 10 let o té bábě nevěděl! Jen tuhle občas svezl autem do ústavu. Tak se s ním rozdělila!
No a jako matka Tereza pokračovala dále! Přijel jí kamarád, že od něj odešla manželka a umřela mu máma. Ona jej nechala nějakou dobu u sebe a pak mu sehnala byt i práci. Byt po měsíci pustil a zase chodil k ní! Ona zaplatila kauci, co se jí nevrátila! Nakonec najednou odjel a byl pryč! měla ale smlouvy a tak to dala k soudu. Soud rozhodl, že on to musí do 1/2 roku splatit, ale on barák prodal a byl najednou na mizině! Dostal to exekutor, ale ten nemohl nic dělat! Takže dobračka neviděla dodnes 36 000,-!
Nestačilo to! Známá potřebovala půjčku od Providentu, ale nechtěli jí dát, protože tam dělala, a tak si jí na její prosbu vzala na sebe. Jenže ona tam kradla a najednou někam zmizela, když ukradla milion kurun! Tak také 20 000,- zaplatila ona dobračka!! A nejlepší bylo to poslední! Na chatu se seznámila s jedním nájemcem jednoho serveru, začala tam chodit na chat, vzala sebou i své známé! On byl velice milý, příjemný člověk. Telefonoval jí, mluvili spolu hodiny! Pak jí požádal o půjčku na ten server, půjčila mu, poslal jí smlouvu! Pak potřeboval další, zase další a ještě jednu! celkem mu půjčila 105 000,-! Na vše měla ale od něj smlouvy! No už je to 3 roky a ještě jí nic nedal! Jen slibuje a pak se vymlouvá! A lže! Neseženou jej ani vymahačí, protože někam utíká, má exekuce a nemá práci, z té bývalé jej vyhodili pro podvody.No a ona se tak dostala do dluhů sama! Teď hrozí exekuce jí! Má jen důchod. Má 10 600,-, za byt dá 4000/měs.+energie.
Žádala kamarády a rodinu o ppomoc, ale čeho se dočkala? Bratr, se kterým se rozdělila poctivě, jí napsal, že jí nic nepůjčí a aby neotravovala! Dcera, která se má na Slovensku velice dobře (mají 2 obchoďáky, 2 drahé psy, 2 auta) jí řekla, že nemá nic a když měla ona, že prý raděj dala bráchovi než jim! Takže jí nic nedá! Syn podniká, ale prý mu nejdou kšefty, a má hypotéku, tak také prý nic nemá!
Tak neví, co vlastně teď bude dělat, šla by pracovat, ale není kam! všude samý ukrajinec, rumun, slovák atd! Pro české lidi práce není! A to je velká a průmyslová Plzeň!
Tak takhle dopadla jedna dobračka, které babička vtloukala do hlavy, že si mají lidé pomáhat a ona pomáhala! Také kupovala dárky pro děti v diagnostickém ústavu, kupovala krmivo pro psy v útulku, zadarmo pracovala pro psychologickou poradnu při schůzkách lidí, co pomoc potřebovali. Teď zůstala úplně sama! Neví, co bude zítra! Nemá na jídlo, jak zaplatí byt také neví, no a až bude exekuce? Nic jí nevezmou, nic nemá, ale nechají jí jen 6100,-/měs!
Tak takový je také život! Život jedný hloupé ženy, která koukala víc na druhé než na sebe!
To je asi vše, pokud chcete, ozvěte se na můj mail: dronty1@seznam.cz.
(více)

31.03.2013 12:54:36 | 0 komentářů | stálý odkaz

Motto k Něco o mně

Osude mám z tebe strach.
Tak nech mě už bejt.
Zahrál sis se mnou,
tak co na mě víš
Do země zašláps\' mě,
zatlouk jak nejt.
Mý slzy neuvidíš

Proč se mám koukat na to,
jak se lidi trápěj.
Nemaj vůbec nic a celej
život jenom dřou
Proč maj jiný paláce a
šolich nehoráznej.
Sypou se jim peníze
a nemusej se hnout.
Proč se mám koukat na ty
podělaný války.
Jak to, že si ňáký lidi
dělaj co chtěj.
A proč spousta dětí nemá
na vánoce dárky.
Z čeho má bejt
člověk veselej?

Osude mám z tebe strach.
Tak nech mě už bejt.
Zahrál sis se mnou,
tak co na mě víš.
Do země zašláps\' mě
zatlouk jak nejt.
Mý slzy neuvidíš.

Jsou studený mrazivý
tyhle rána.
Vracim se domu
další den je zabitej.
Proč se mi pak diví
moje pohodová máma,
že chodim spát
skoro denně nalitej.
Pak s nechutí chodim
spát a taky vstávám.
Jak nejsi Někdo
s úsměvem tě zametou.
Potom najednou
přijde další rána
Řekni co mám společnýho
s touhle planetou?
Živej?
Mrtvej?
Nech mě!
A pořád jsem.
Osude mám z tebe strach.
Tak nech mě už bejt.
Zahrál sis se mnou,
tak co na mě víš?
Do země zašláps\' mě,
zatlouk jak nejt.
Mý slzy neuvidíš

Osude...
Proč se mám koukat na to,
jak se lidi trápěj.
Nemaj vůbec nic a celej
život jenom dřou
Proč maj jiný paláce a
šolich nehoráznej
Sypou se jim peníze
a nemusej se hnout.
Proč se mám koukat na ty
podělaný války?
Jak to, že si ňáký lidi
dělaj co chtěj.
A proč spousta dětí nemá
na vánoce dárky?
Z čeho má bejt
člověk veselej?

(více)

03.04.2012 15:00:00 | 2 komentářů | stálý odkaz

psychologie

Psychologie
Pracovala jsem jako dobrovolnice v psychologické poradně. Tady u nás se rozmohly skoky z naší věže – kostel sv.Bartoloměje, nejvyšší věž v Česku.
Jednou byl můj šéf, psychiatr, vyzván, že na věži už zase straší sebevrah. Šef nevěděl nic lepšího než mě vzít ssebou! Všude hasiči a police a my vysupěli těch 360 schodů až nahoru! Ten mlaďoch, že skočí dolů! Můj udýchaný šéf na něj zařval: „¨Kurník, už jsi měl být dole a my se nemuseli sem šplhat! Tak šup a skoč! Dole tě jen smetou a bude klid!“ No a nebyl klid, mladej neskočil! Šéf mu ještě vrazil pár facek a dotáhl ho dolů, kde čekali ti hasiči a policajti. A mladej byl jak beránek!
Pak, bohužel nebo bohudík, na naší věži udělali pletivo. A my máme po legraci!
(více)

19.09.2010 18:34:00 | 0 komentářů | stálý odkaz

Já a chat

Dlouho jsem se rozmýšlela, jestli tohle sem napsat. Já a chatování.
Na chatu jsem byla vlastně od r.2003 od března. Jenže po krátké době jsem na 2 roky vysadila z pracovních důvodů a prostě jsem někam zmizela. Až v r.2005 jsem se k tomu zas dostala. Zjistila jsem, že místnost, kam jsem chodila, neexistuje už, šla jsem do jiné, kde se to ale tak nějak nepohodlo a část si založila cimru svou. Jelikož to byli mí známí, šla jsem s nimi. A tumáš čerte kropáč, za pár měsíců jsem se stala SS té cimry aniž bych o to nějak bojovala. Já skoro ani nevěděla, že to je! Ale bylo to tu a tak jsem halt začala správcovat! Nelekejte se, nebyla jsem žádný kruťas! Cimra začala kvést, bylo to fajn. Jenže zase se našli lidé, co jí chtěli rozdělit. Táhla jsem to s jednou prima holčinou a navrhla jsem jí na druhého SS a oni jí to udělili. Jenže ti rejpálci ji přetáhli na svou stranu a začali všichni, i s ní, chodit jinam. A ona tu funkci vzdala. Pak je poznala a vrátila se, ale už bez funkce. Nevadilo, cimra kvetla dál. Té legrace, co jsme zažili, ale i vážných věcí co jsme se nařešili! Nádherné Silvestry! No i když tahle holčina odešla ještě z cirmy 2x kvůli tomu, že se tam někomu nelíbilo a zbláznil jí, vždy se vrátila a já ji vždy ráda přijala.
Letos na jaře jsem si založila osobní forum, které celkem šlapalo, bavili jsme se o všem. Ale zase prudili! Začali se do fora montovat, uráželi, psali o důchodcích, co mají jen venčit psy a nehrabat se v PC atd. Když zjistili, do jaké cimry chodíme, začali tam chodit také! Jena paní učitelka a její poskok. Po velice krátkém čase jsme se jich na cimře přestali všichni všímat, což je asi hodně rozčertilo. Na foru přidávali! No a jak to bývá, našli se tací, co jim odpovídali ve stejném duchu. Já to nemazala, chtěla jsem, aby si každý udělal obrázek.
No nepočítala jsem s tím, že ti dva prudili jsou kámoší aminů. To mě nenapadlo, moje chyba.
Tak mě bylo najednou forum zablokováno! Pátrala jsem, pátrala! Prý jsme na foru uráželi! Urážky prudičů se v potaz nebraly.
Tak mě hlavní admin slíbil jeden den, že forum bude odblokované, páč tam sám psal, že to je forum mé a já že si s ním mohu nakládat. Druhý den byl pozván na pracovní oběd jednou tou prudičkou a co? Třetí den mě odebral po 4 letech SS, protože jsem dovolila, aby prudičům na cimře nadávali lidičky! Navíc naši cimru zrušili a udělali z ní jinou, kterou předtím zrušili pro neaktivitu. Tak jí znova, drazí admini, udělali.
To, že se jinde baví a říkají holkám k**dy, je asi v pořádku a ještě se to probírá na forech, která se neblokují. Naopak, se to tam ventiluje a probírá, že to je dnes normální.
Tak jsem se rozhodla, že se svými věrnými přejdem na úplně jiný chat. Přešli jsme tedy.
Přešla i ta má milovaná holčinka. Jenže se jí nelíbilo, když jsme vyhodili jejího známého, protože byl dost vulgární a tak odešla s ním. Nevadí, na tom chatu máme klídek, pohodičku krásný pokec, není tam tolik lidí, takže si báječně popovídáme.
Je to http://www.superpokec.cz a máme tam i naši DD cimru.
A nakonec klasik:
Vždycky se najdou lidi, kteří ti ublíží, strašně moc a tváří se že se nic neděje ale ty nesmíš přestat věřit.
Jen musíš být víc opatrný,komu uvěříš příště
(více)

18.09.2010 21:27:22 | 0 komentářů | stálý odkaz

Letošní Velikonoce

Tak a máme letošní svátky jara pomalu za sebou. Jak je kdo prožil, mimo přepapání a návštěv?
Já měla báječnou neděli. (nevím, co přinese dnešní pondělí).
Byla jsem domluvená s kamarády, že tady v hospůdce, uděláme odpolední zpívanou. Kytary, sranda a tak. Když jsme se slezli, byla hospoda plná a hodně rámusu. Tak jsme dali pivko a přemýšleli co s načatým odpolednem. Až jeden přišel na nápad, jít si zahrát na stopovačku. Nápad se ujal! Bylo nás 6, (nutno dodat, že věk je tak mezi 55-65 lety, každý kdysi v mládí tremp). Tak tři vyrazili předem a my měli jít za nimi. Zmákli jsme ještě jedno pivko a vyrazili. Máme tady krásný a velký lesopark. Tak jsme šli po vyznačených šipkách. No a přišla psaníčka s úkoly. Jednou oběhnout 10x dvě lavičky, podruhé udělat na trávě kotrmelec. Pak zase přejít na dětském hřišti něco jako kladinu. Pak zase vlézt na všechni čtyři a párkrát zaštěkat. No procházející babky s hafíkama a rodinky s dětmi si asi mysleli, že blázinec dostal vycházky! Došlo i na poklady. "V okruhu 50 m je poklad". Po hledání byl nalezen - placatka rumu! No pokladů bylo ještě dalších 5 kousků. Naši kamarádi totiž stačili koupit u čongů ty placatky. Nakonec jsme došli na konec a našli je nacpaný v kanále pod tratí. Sedli jsme do trávy a začali likvidovat poklady. Jen tak, rovnou z placatky, která kolovala dokola. Vzpoměli jsme si na staré časy, na vandry a tak uteklo odpoledne jako voda.Legrace bylo ažaž. Šli jsme pak ještě do hospůdky pro kytary, a pak unavení, špinaví a vysmátí domů.
Krásné nedělní odpoledne. Jen doufám, že se mohou všichni aspoň trochu hýbat po těch kotrmelcích a běhání kolem laviček. (více)

08.04.2010 09:51:30 | 0 komentářů | stálý odkaz

Ze života

Ze života

Tereza seděla u okna a zírala do bílé tmy. Zase jí život dal takový malý políček.
Vloni o Velikonocích jí psal kamarád z chatu, že by se přijel podívat, protože se vrátil z léčení a manželka odjela na Velikonoce ke kamarádce a on zůstal doma sám s nemocnou matkou. Tereza souhlasila. Přijel. Tereza jej provedla starým městem, poseděli u kafíčka v jedné krásné zahrádce na náměstí a povídali si. Večer si sedli doma a dále si povídali o životě. On vyprávěl o svých problémech, jak se léčil dobrovolně v ústavu, aby zachránil manželství, ona vyprávěla o svém životě také. Nádherný večer, který se protáhl dlouho do noci. On uvažoval o rozvodu a tak si měli co povídat. Jelikož Tereza už měla děti, které stáli na vlastních nohách, začala k němu cítit určité sympatie jako ke svému synovi a kamarádovi. Jistě, byl o 2 roky mladší než její dcera a o 4 starší než její syn. I další den proběhl ve znamení pohody a procházek po městě a v přírodě. Pak v pohodě odjel. Večer volal, že se matce přitížilo a odvezli ji do nemocnice. Tereza nevěděla, že nechal matku doma v nějakém špatném stavu. Myslela, že se o ni postaral a ona že je schopna se postarat sama o sebe. Pak se mu vrátila manželka a Tereza byla ráda, že se vše uspořádalo.
Za týden volal, že v zájmu klidu v rodině odjel na svůj starý baráček. Po dalším týdnu volal, že je to hrozné, že na něj padají deprese a že by zase na víkend přijel. Souhlasila. Zase přijel, hladový, bez peněz a zdál se na dně. Víkend se protahoval a protahoval. Byl květen, venku krásně, tak chodili na procházky. On říkal, že se mu město líbí, a že by si tam chtěl najít práci.
Měl dost dluhů, alimenty, telefony, i jiné. Tereza platila a platila. On sliboval,jak najde práci, že bude splácet. Mezitím se mu manželka odstěhovala neznámo kam, matku si odvezla jeho sestra a jelikož byt byl její, uzamkla jej. Tereza kontaktovala jeho rodinu, ale ta o něm nemluvila pěkně. Tereza nevěřila a měla jim to za zlé. S pomocí svého bratra mu našla práci, zaplatila vše potřebné, nástup měl být za měsíc. Jenže ten měsíc on pořád chodil do té práce jen tak se koukat a na kafe po různých lidech. Našel si dokonce i garsonku k pronájmu a Tereza zaplatila první nájem a akontaci. Sestra mu přivezla jeho věci a zdálo se být vše O.K. Jenže! Pořád chodil k Tereze, bylo tam jídlo, cigárka. U sebe přespal asi tak 5x.. No a práce padla, prý Stopstav. Nebyl Stopstav, ale on tam pořád otravoval a tak jej nikdo nechtěl. To Tereza ale nevěděla. Po měsíci mu řekla, že nemá cenu platit další nájem, když tam není, aby byl u ní, když tam stejně byl pořád. Zaplatila přestěhování jeho věcí. I nadále mu pořád věřila!!! Potřeboval monitor, dala mu na něj peníze, ale koupil si v bazaru notasa. Za dva dny mu nešel, šel jej vrátit a za vrácené peníze si koupil foťák. Ne, aby je dal Tereze. Na PC byl celé noci. Hledal zoufale nějakou ženskou. Tereze ale začaly docházet peníze, tak mu řekla, že bude třeba šetřit. Ale to si dala! Najdenou se on začal toulat. Jednou se vrátil ze svých toulek a sprostě jí vynadal. To už Tereza začínala něco chápat. Ale pak on, se slzami v očích, jí prosil za odpuštění. Práce se hledala dál. Našla se. V jedné firmě u lisu. Nástup v pondělí, v úterý už omdlel při práci. Jak by ne, když byl zas do rána na PC! A tak omdlíval do pátku, kdy jej vyrazili. Našli další práci, u bezpečnostní agentury. A zase, byl tam asi 5x, střídal obchody, protože jej nikde vedoucí nechtěli. Jenže Tereza věřila jemu! Tak zase s prací konec. Ale on byl agresivnější a agresivnější. Jak docházely peníze, nebylo už mu z čeho dávat. Také se třeba celé noci neobjevil doma. Ráno zas slzičky a důvěřivá Tereza odpustila.
A práce? K smíchu! Ale Tereze to nedocházelo! Začínal být někdy i vulgární.
Někdy v polovině srpna, spolu krásně pokecali, pak šla Terka nakoupit a při návratu našla lístek: „Ahoj, já se vrátím“. Myslela, že zase někam šel.
Trávili spolu každý víkend někde na výletech, Terka mu ukazovala okolní přírodu a bylo to moc krásné. Tak myslela, že někam vyrazil sám. Večer mu volala, kdy má připravit večeři a on jí se smíchem sdělil, že je na cestě stopem do Prahy a že se někdy vrátí. Bez koruny!!!
No po týdnu volal, že by se vrátil, že ale nemá na cestu. Poslala mu přes poštu peníze, aby se mohl vrátit. Překvapení bylo, že přijel s nějakou zavšivenou strupatou pražskou bezdomovkyní. To už bylo na Terezu moc. Nechala je přespat ve vyklizeném bytě, co dávala do pořádku po své mámě. Druhý den šla na festival písní a oni s ní! Styděla se za ně a byla ráda, že seděli jinde, protože je víc zajímalo, jak se muchlat než písničky. To pokračovalo i večer. Terka šla domů a jim řekla, že druhý den jí vrátí klíče od toho bytu a odjedou. Kde vzali peníze na cestu, Terka nevěděla, ale odjeli. Zase spali po pražských parcích. Pak se jí zase ozval, že je před nemocnicí, kam jej v noci dovezli, bez koruny, bos a okraden a asi i zmlácen. Terka přemluvila jeho sestru, aby jej odvezla na ten jejich starý baráček. K sobě už jej nechtěla. Přesto mu sem tam poslala nějakou korunu, aby měl na nějaké jídlo. Pak si přijel pro věci. Podepsal Terce úpis na dluhy, co platila (bez jídla, nájmu, cigaret a ostatního), že zaplatí do konce roku. Tereza si totiž ty dluhy psala do sešítku. Práce pro něj jaksi pořád nebyla!!!! Mezitím proběhl rozvod, který podala jeho manželka a od ní se Tereza dozvěděla, jak to vlastně bylo. Doma byl agresivní, mlátil jí, a rozbíjel i nábytek. Její syn se z toho psychicky zhroutil. Proto se musel jít léčit a ona se odstěhovala!
Ale je nutno říci, že někdy v říjnu dostal peníze za nějakou nemocenskou a Tereze přivezl 1/3 dluhu. Pak dostal zase nějaké peníze a dal malou splátku, ale s tím, že do konce roku to nedoplatí. Zas prý nebyla práce! Dal se dohromady s nějakou organizací, co pomáhá lidem. Tam prý dělal u šéfa u něj v dílně! No dělal! Byl tam 2x a pak už ho ani ten šéf nechtěl. Tak druhému pomáhal prý na zahradě za jídlo! Tam byl 3x! Přesto mu tahle organizace se snažila pomoct. Měla ústav pro lidi, kteří spadli na dno a chtěli se vrátit zpátky do života. Navrhli mu tam odbornou terapii. Vyvlékl se z toho a neodjel tam.
Ale když zase zavolal, že se najednou dostal stopem do Brna, a že neví, jak zpátky, Terka zase poslala poštou peníze!
A tak to bylo ještě několikrát. Nejednalo se o velké částky, ale třeba o peníze na jídlo. Platila mu připojení na PC od Ufonů. Tak mu řekla, že buď si to převede na sebe, nebo že to zruší.
A tak přijel koncem listopadu. Převedli připojení, pokecali, Terka zase nakoupila, uvařila. Pohoda první den. Druhý den šli zas do přírody, bylo krásně. Zastavili se pak zase na malé pivko. Ale ouha! Před restauračkou při odchodu byla partička huličů. On se zastavil a dal si s nima. Domů dorazil až večer a začal Terce sprostě nadávat. Tereza už před tím měla podezření, že ty jeho výlety a pak ta agresivita jsou asi z něčeho takového. No bylo to něco!
Volala před jeho návratem s jeho bratrem a ten to v mobilu vše slyšel. Když odešla Tereza do kuchyně a řekla mu, aby vypadl, tak řekl, že vypadne, pokud mu dá na cestu! Tereza řekla, že nedá. On jí, za sprostých nadávek, zkroutil ruce dozadu a uhodil s ní o sporák a linku. Tereza ztratila vědomí. Naštěstí ten bratr, co s ním volala, zavola a poslal tam Policii a záchranku, protože vše slyšel. Ji odvezli do nemocnice, jeho Policie vyprovodila z bytu. Chtěli jí nechat aspoň jeden den v nemocnici, že by mohla podat trestní oznámení, ale to Terka nechtěla.
Přesto mu ještě nabídla, aby Vánoce netrávil sám, aby přijel. Odpověděl se smíchem, že tam už jej nikdo neuvidí.
Dluh pochopitelně nedoplatil, že nemá práci! Sehnala mu ta organizace práci, ale tam byl jen 2 dny, pak ho tam parťák už nechtěl. Pak další práce, brigáda v marketu. Jenže tam na něm chtěli, aby si vzal firemní oděv a on přece nebude chodit s logem na zádech! Navíc se dostavil mírně přiopitý a špinavý. Tak mu Terka písla, že peníze chce do 20.1.2010 a on se jí vysmál, že je ubohá! Pak se mu to asi rozleželo a psal majla, že si v klidu popíší a vyřeší. Terka zas na to přistoupila, ale zase chyba! Hned druhý den ji na chatu napadl.
Doufám, že už Tereza nebude měkká a podnikne konečně kroky. Takový člověk, zapadlý pod bahno, se z toho už nedostane.
A tak Tereza koukala dál do bílé tmy a vzpomínala jen na to hezké. Na výlety na Radyni, na Chlum, kdy jako malé děti si udělali šiškovou válku, na další krásné procházky, chvíle, pokecíky. Ale odpustit už nemůže.
A přátelé, tenhle příběh je pravdivý.










(více)

12.01.2010 10:14:44 | 0 komentářů | stálý odkaz

Mé sportování

Mé sportování

Začnu s cyklistikou. Kdysi dávno jsme měli s bráchou kolo. Nevím, jestli někomu řekne název kola „baloňák“. Prostě velký pánský kolo, a gumy jak traktor. Jelikož jsem nedosáhla přes štangli na šlapky, tak jsem se hrbila halt pod štanglí. Ale šlo to, byly závody no. Měla jsem bezva kamaráda Vašíka. Bydleli jsme na konci Plzně, kde byly tři baráčky. Vašík bydlel v jednom z nich, měli maličké autoklempířství. A o mého „baloňáka“ jsme se poctivě střídali.
Jenže Vašík jednou dostal kolo, výkřik techniky – Favorita! Jelikož nebyl lakomý, tak mě hned nechal svézt. Nojo, průšvih byl, že to mělo volnoběh! Přes štangli jsem dosáhla, a rozjela to na plný pecky! Jenže před jejich vratam jsem chtěla zabrzdit šlápnutím na pedálech dozadu! Ouha, ony se, ty mrchy, protočily a já letěla přes ty vrata. A přelítnout 2m dřevěný vrata…… Jen rozbitý nos, a odřená kolena a lokte a naražený zadek. Dodnes, po více jak půl století mám znát na levém koleni škváru, co mě tam nějak zůstala! Ale Favorit přežil!

Další byly zimní sporty. Dostala jsem brusle, tzv. šlajfky. Pohoda, člověk došel na kluziště, (kam mě rodiče nechtěli pustit), brusle v kapse a tam se kličkou přidělaly na boty a hurá na hokej! Horší bylo, když jsem jednou dostala pukem do ksichtu a měla modré pod okem! No asi jsem to věrohodně doma vysvětlila….

Další sport bylo lyžování. No začátek byl krutý! Dostala jsem pod stromeček ještě dřevěný lyže. Bylo mě cca tak 10 let. Tak jsme je šli s Vašíkem vyzkoušet na kopec za našimi baráčky.
První jel Vašík, povedlo se mu dole zabrzdit pádem do závěje. Pak jsem jela já a povedlo se mě dole jednu lyži zlomit. No doma z toho byla katastrofa! Ale já se lyžování nevzdala! Asi v 17ti letech jsem si od táty mé známé koupila lyže. Ale ouha! On měl ty lyže na chatě na Špičáku u Železné Rudy. A to až nahoře, nad sjezdovkami. No já, královna zimních sportů, jsem lyže s kandahárem hned nazula a šupem po sjezdovce dolů!!!!!! Kolik bylo brždění zadkem to jsem ani nepočítala! Jen tam pak měli na sjezdovce asi problém s dírama!!! Nic proti tomu, když jsem doplachtila nad nádraží v Železné Rudě! To už byl les a neuhnul mě strom! Tak byl let vzduchem a já skončila s hlavou v závěji, Koukaly jen nohy a lyže! Vyhrabal mě jede okolojedoucí lyžař, už napůl udušenou. Ale na lyže jsem nezanevřela, i když pak na dlouhou dobu zvítězily sáně.
Další pokus byl, když jsem jela s kámoškou do Beskyd, na Bílý Kříž. Byla tam prima sjezdovka, taková mírná, šlo brzdit tím zadkem. Pak byly smrčky. Já, zvědavá,kam vlastně vede ten vlek, jsem za smrčky zajela. A tam sešup, brzdit už nešlo! Když jsem po několika kotrmelcích dorazila dolů k vleku, tam tam stála obsluha s ústy dokořán! Že prý tohle nezažili, aby někdo vzal tohle „šusem“. No průšvih začal, když jsem sedla na vlek. Já si to prkýnko nedala na záda, aby mě to vleklo, já si na něj sedla! A hup, hned dole. Byl to dvoj místný vlek, takže ten , kdo jel se mnou a nebyl na to připraven, se taky válel ve sněhu. Byly tři pokusy, no….Pak si mě vzal do parády jeden z obsluhy a chytil mě kolem pasu a vlastně dotlačil spolu s vlekem nahoru. Byl to pěkný chlap, tak jsem se nebránila..
Pak jsem je vytáhla až když jsem jela s prvním mužem na rekreaci do Krkonoš. Koho by napadlo si udělat s lyžemi výlet na Sněžku, co? Nahoru lanovkou a dolů, že na lyžích. Celkem to šlo, kdyby se mě nepostavil do cesty turista-lyžař, a nezkoumal krásy krajiny. Jen jsem stačila zařvat „POZOR“ a snažila se mu projet mezi rozkročenýma nohama! No kouleli jsme se spolu málem až do Obřího dolu.
Pak přišly na řadu až když jsem začala jezdit s dětmi na každý víkend do Železné Rudy. Obě děti už lyže měli a mě se smáli, jak plachtím na sáních. Můj tehdejší manžel měl lyže, pochopitelně už moderní bezpečnostní vázání. Můj kandahár byl také bezpečnostní, mohla jsem kdykoliv sednout na zadek a zabrzdit rychlost. Jenže jsem prý dělala s tím předpotopním výtvorem ostudu a tak mě byly koupeny lyže s bezpečnostním vázáním a boty, tzv. „komíny“ No neohebný boty po kolena! A hurá na sjezdovku na Samoty. Děti v pohodě, manža taky a já halt, jak jsem to uměla, ne nějaký zatáčení, prostě šusem dolů! A když byla už rychlost velká, chtěla jsem zabrzdit o zadek. Ouha! Jen jsem dosedla mezi lyže, což nebylo snadný v těch botách, bezepečnnostní vázání zapracovalo, odeplo lyže a ty zůstaly na lankách. A krásně mě při tom letu po sněhu dolů fackovaly. Já odřené ruce, páč se mě svetr vyhrnul, gatě plný sněhu, na hlavě boule….. Ale zas se ostatní lyžaři pobavili. A pak jsem toho raděj už nechala. Děti měli lyže, já „pekáč“.
Od té doby lyže nic, padám jen na namrzlých chodnících. I když brusle občas obuji, ale tak jednou za pětiletku. Hokej halt už to není!
Teď už jen tak minigolf nebo šipky! Hahaha.
Tak sportem ke zdraví!!!!!!





(více)

01.01.2010 14:41:57 | 0 komentářů | stálý odkaz

Vánoce přicházejí....

Tak zase máme na krku Vánoce, čas bilancování a vzpomínání. To špatné se někam vypařilo a zbylo jen to krásné.
Musím tady vzpomenout na jedny krásné Vánoce. Bylo kolem 20.7.2003, já měla narozeniny a kde by se mohl zrodit nápad, když ne na oslavě, ne? Tak jsme se s kamarády dohodli, že v prosinci slaví Vánoce každý, ale co v červenci? No a bylo to! Prostě, Vánoce budou 27.7.2003! U kamaráda na chalupě, na vsi.
Provedla se vánoční výzdoba chalupy, světýlka a tak. Dokonce i smrček, co rostl před okny dostal svou výzdobu. Žádný salát, řízky a tak! Prostě kus prasete a kuřat na grilu na zahradě, k tomu ve sklepě malý štěně našeho Gambáče. I na dárky došlo, ale jak bylo zvykem, šlo jen o takový srandičky. No a jelikož se v červenci brzy rozednívá, tak nás laplo ráno ještě s umaštěnýma hubama a krásně veselý, s kytarama a písničkama. No i koledy se vešly do repertoáru. V tý vesnici z toho byl šok!
Druhý šok čekal na vesnici, když jsme usoudili, že musí být i Silvestr, páč už nikdy nebude 28.7.2003! Tak znova gril, znova se jelo pro „štěně“. A zase veselo na dvorku! No a o půlnoci rachejtle, ne? Vesnice se vzpamatovávala rok, protože kdo zavítal, byl naším hostem. Drahé polovičky našich hostů s nimi asi nemluvily až opravdu do Vánoc!
Bylo to krásné a proto říkám, není třeba nějakého svátku na to, aby si lidé udělali legraci a byli v pohodě.
Byly to nejkrásnější Vánoce, co jsem snad zažila.
A proto všem lidičkám: nekoukejte na datum, ale na to, jak si uděláte pohodičku!
(více)

27.11.2009 12:36:14 | 0 komentářů | stálý odkaz

Vzpomínka na "Dědka" Šindeláře

Vzpomínka na Jirku "Dědka" Šindeláře.

Včera, dne 5.1.2009 nás zastihla zpráva, že Jirka Šindelář už není mezi námi. Strašně smutná zpráva!!!
Před skoro 40 lety začínali s Oldou Říhou tady v Plzni jako skupina Mahagon. Skoro ihned si vysloužili zákaz hraní. Ale nevzdali to!!!! Přesídlili do Prahy a snažili se dál. Přejmenovali skupinu na Katapult. Ale i ten měl časem problémy a také byl jeden čas zakázán. Přesto vydávali desky, které šly na dračku. Prostě to nezabalili, klucí!!!
V r.2007 zemřel jeden ze starých členů kapely, Tolja Kohout. Ale zas se jelo dál, i přes smutek. To ale už byl Jirka nemocný. I tak hrál dál!!!! Své fanoušky prostě nezklamal. Ještě teď, kdy už mu bylo opravdu bídně, chtěl své lidi potěšit a vydali se na turné. Bohužel, skončilo. A hodně smutně.
Jirko, ať je ti v hudebním nebíčku dobře!!!!

Až se bude psát rok dva tisíce šest
Až se všichni přestěhujem do obrovských měst
Až dálnicí zeměkouli opředem
Až budem pyšni na všechno, co dovedem
Pak bude možná pozdě na to chtít se ptát:
Co děti, mají si kde hrát?

Až suroviny budem vozit z Měsíce
Až počasí bude řídit družice
Až budem létat na Venuši na výlet
Až za nás budou počítače přemýšlet
Pak bude možná pozdě na to chtít se ptát:
Co děti, mají si kde hrát?

Až budeme mít továrny i na stromy
Až umělá tráva bude před domy
Až zavládne v celém světě blahobyt
Až budem umět skoro všechno vyrobit

Pak bude možná pozdě ...


Díky Jirko!!!!! (více)

06.01.2009 18:44:52 | 0 komentářů | stálý odkaz

Přátelství

Přátelství, to je někdy víc než láska,
je to víra v to, že ruka svírá
pevně jinou dlaň ...

Přátelství, to je plachá něžná kráska,
která mává na toho, co dává
víc, než citů daň ...

Přátelství, to jsou slova, která platí,
stejně v tónech písní, jako v dešti střel
Přátelství,je ozvěnou, co vrátí,
tvoje touhy, sny a přání,
vyznání a pousmání ...
To je přátelství, pravé přátelství ...

Tak o přátelství bych chtěla napsat v tomhle vánočním čase, I když se to snad ani nehodí do chvilek pohody a klidu. Ano každý potřebuje kamaráda. Přátele. Já se však přesvědčila, a ne jednou, že přátelství je vlastně založeno na něčem úplně jiném, než na to, být u toho přítele, když je mu nejhůř, podpořit ho, když potřebuje.
Ano, přátele máme, když oni potřebují nás.
Já se dostala do situace, kdy jsme nevěděla, kudy dál. Investovala jsem všechny peníze do obchodu mého přítele. Ale ani přitom jsem nezapomněla na potřebné lidičky. Nebo na chlupaté kamarády, co skončili v útulcích. Jen, když se přítel zabil, a já se ocitla na hraně, nějak mě ti kamarádi ubyli! Zbyl mě jen jeden, co byl ochotný se mnou vše nést, bohužel, v částečném invalidním důchodu, ale to vůbec nevadilo. Byl v těch hrozných časech se mnou a zbyl jediný!!! Když jsem se musela z domku a z krámku vystěhovat, (rodinka mého mrtvého přítele mě tam nedovolila být, i když všechny rekonstrukce jsem hradila já), tak jsem si pronajmula v té vsi barabiznu bez vody. On tam byl se mnou, ve vší počestnosti. Zůstali mě dva pejsánci. Jenže nešlo to vydržet nervově. Vidět ta místa, kde jsem byla moc šťastná, bát se, že rodinka splní své sliby s najmutím mafie na likvidaci…..Vydrželi jsme půl roku. Pak jsem se přestěhovala do Plzně, do bytu mé dcery. Ale 1+1 pro hafíčky nešlo!!!! Tak skončili u toho mého kamaráda, který se o ně obětavě staral během týdne a já tam dojížděla na víkendy. Jenže jeho zdravotní stav se zhoršoval rychlým tempem. Tak si jednoho hafíčka vzala kamarádka, druhého moje neteř na ves. Bohužel, kamarád letos umřel, 28.8. na rakovinu jater, ledvin…….
Na chatu, kam jsem se uchýlila, jsem našla dost kamarádů, ale jakých? Já myslela, že upřímných. Zase jsem tak nějak naletěla. Jelikož nemám co tajit, tak jsme si povídali o životě, ale pak se to otočilo proti mně. Ti, které jsem měla za kamarády, mě sprostě dokonce vydírali. Nevadilo, našla jsem další. A snažila se každému pomoct. Povídáním nškdy i jinak.. A zase, když jsem potřebovala já jen dobrý slovo a podržet při svém problému, dala mě ta, kterou jsem měla moc ráda moc a moc, ránu. Zavrhla naše přátelství kvůli jednomu, který si říkal „Můj kamarád“ dříve. Vše krásné zas zapomenuto, protože on nechce, aby si se mnou psala. Je to již ppár měsíců, ale bolí to pořád.
Když jsem začínala na chatu, ujmula se mě jedna cimra, kde byl SS bezva kluk. Rozuměli jsme si, neměl také život lehký. Jenže ICQ a skype změnily život lidiček na chatu. Cimra byla zrušena, účast tam nebyla. Přesto jsem si s ním občas písala. Dostal dalších pár ran od života, chápala jsem ho. Jenže se soustředil jen na ICQ a skype. Mě tohle nebere. Raděj pokecám s více lidma, ne si donekonečna psát s jedním. Letos jsem mu poslala přání na ICQ, (chodí do jiných cimer, k nám ne), a místo „děkuji“ jsem slyšela „ Máš skype?“ Na mou odpověď, že ne, že mě to neláká mě řekl „ Stará falešná písnička, už se s tebou nechci a nebudu bavit“. Dobré přání k Vánocům od kamaráda, co?
Ale naději neztrácím, všude žijí lidé, jen těch zlých je nějak víc.
Letos jsem jako vždy, dovezla granulky do útulku hafanům a při jejich mazlení jsem si řekla s klasikem: ČÍM VÍC POZNÁVÁM LIDI, TÍM VÍC SI VÁŽÍM ZVÍŘAT.



(více)

25.12.2008 17:28:48 | 0 komentářů | stálý odkaz

Nedávná noc

Nedávná noc

A jak začít? No minulý týden, ve středu 10.9.2008 bylo veselo. Asi ve 2:30 v noci mě probudila hrozný kravál. Bydlím ve zvýšeném přízemí, před barákem tak 5 m trávy a pak chodník. A pak garáže!!!!! No i když spím jak zabitá, probudilo mě něco! „Bum,bum, bum“ a já šla do okna, kdo bubnuje!!!!! Jojko, bylo tam zaparkovaný auto, dálkový světla zapnutý a přehrávač s techno na plný kule!!!! Snažila jsem se usnout, pustila i telku, jenže to nešlo. Otevřela jsem tedy okno, ale můj hlas by stejně slyšet nebyl. Všimla jsem si, že se otevřelo okno
i v sousedním bytě, kde bydlí ukrajinec s manželkou. Asi jim probudili děcko, protože jsem to slyšela plakat. Tak jsem se oblékla, a do ruku si vzala velkou kudku, že třeba se můžou propíchnout gumy, ne? A zazvonila jsem na toho souseda. Úplně jsem se lekla, chlap měl 2 metry!!!! Ale viděl nůž v mé ruce….. Neee, já mu vysvětlila, že půjdem na to disko k autu. A Tak jsme vyrazili. Ve stříbrné Fabii seděli dva floutkové, buď zpitý nebo zfetovaný. Já na ně zařvala (nedalo se jinak kvůli kraválu), aby si ztišili radio. No koukali nepřítomně. Tak soused jednoho vytáhl jednou rukou z auta. A já chtěla zavolat mobilem poliše. Nebylo ale třeba! Najednou se vyřítila z baráku také sousedka, tak 70 let,
a 130 kilo váhy! V noční košili a s válečkem na nudle v ruce! Kam se hrabala moje kudla a ukrajinec! Baba zavřeštěla, vytáhla toho druhého a už ho chtěla mydlit! Kluk asi zažil šok!!!! Ona ho vrazila zpátky do auta, on vypnul radio a světla a tak ho zase vytáhla. Usoudila jsem, že Policie je zbytečná! Koukal i ukrajinec! Babka přitáhla toho svýho k tomu druhýmu a už zase napřahovala váleček!!!! Klucí je zírali a najednou se vytrhli a pádili pryč, auto otevřený…….. A babka se rozběhla s válečkem za nima, no ale měla dech tak na 5 metrů! Tak jsme jen dveře zabouchli a šli po svých! Kupodivu, ráno tam auto ještě stálo!!!!! Od těch dob si říkám, že musím docílit taky metráku a pak být vnadná v noční košili s válečkem………
(více)

14.09.2008 17:09:58 | 0 komentářů | stálý odkaz

Úvod

Od přírody mně byla dána asi láska ke všemu, co leze, co se plazí a co běhá.S touhle láskou se i těžko někdy žije! Ale pochopila jsem, že tihle tvorové, co se neřadí do homo sapiens, jsou bytosti krásné, čisté a že by se ten vychvalovaný homo sapiens měl trochu poučit! Ne trochu, to je slabé. Prostě naučit, jak zacházet s jinými homo!! Ne jen honit peníze a protekci!!!! Proto chci napsat pár příběhů, které se opravdu staly i když to tak nevypadá! Díky všem, co si najdou čas a třeba se i trochu zamyslí nad smyslem života a jeho hodnotami. (více)

23.08.2008 00:00:00 | 1 komentářů | stálý odkaz

Jak to začalo?

Jak to začalo?
No jak? Vyrůstala jsem u babičky na venkově. Rodiče stavěli domek v Plzni a tak jsme s bráchou byli u babičky. Nádhera!Babka měla hospodářství, snad vše od krav po slepice! A tak jsme poznali přírodu se vším všudy!! Rozmnožování i život. Babka tvrdila, že vše je tvor boží a proto se nesmělo nic zabít, jen pro potravu. V 8 letech jsem viděla porod telete i dalších zvířat. A bylo to normální!!!! Dodnes děkuji babičce, že mě to tehdy ukázala!!!! Byla to zlatá ženská, nedělala s tím nějaký tajnosti. Prostě a jasně: příroda!!!!

Jiskra
Vždy jsme měli doma psy. Bydleli jsme v rodinném domku, tak to šlo. měli jsme jezevčíka. Ale ten, chudák, neodolal vábeví přírody a chodil za slečnou přes hlavní silnici a někdo jej zajel Snad si předtím, chudák, aspoň užil. Tak hned druhý den jsem přes kamaráda ze základky (bylo mě 13 let) sehnala štěne vlčáka. Fenku, která dostala jméno Jiskra. S tou jsem začala zanedlouho chodit cvičit do Svazarmu. Stala se z ní krásná psí slečna, která na mě nedala dopustit. Zvládla zkoušky ZM a pak jsme šly na další. Když dělala obranu, musel jí figurant strčit rukáv do tlamy, jnak kousla na nekrytý místa! Na zkouškách figuranta dělal voják. Na mé upozornění reagoval: "ty mě budeš poučovat?" No a bylo to!! Šel proti ní, střílel jak o závod, dal rukáv nahoru, když se ona připravila ke skoku! Chyba!!! Kam se mu zarafla asi tady všichni pochopí! Sanitka, špitál!!! No ale ta jeho ozdoba neuznala žádnou újmu, jen zmodrala a otekla. Jiskru jsem měla asi 5 let, pak jsme se museli stěhovat do paneláku. Tak jsem jí měla v boxu na cvičáku. Tam byla zavřená, tak si jí vzala kamarádka, která měla zahradu. Měla ještě několikrát štěňata, já za ní jezdila až do její smrti. Umřela v 11 letech a byla, doufám, šťastná, celý svůj psí život.

(více)

23.08.2008 00:00:00 | 0 komentářů | stálý odkaz

Mé jméno, něco o něm

HANA
Hany sú veľmi otvorené, robia všetko možné, aby boli centrom pozornosti. Obliekajú sa pestro a vtipne a ako celkom mladé raz-dva pre nič za nič zmenia výzor. Príjemne sa s nimi žije, sú zvedavé, nadané, s fantastickou pamäťou. Nedajú sa ovplyvniť a z každej situácie vyviaznu až znepokojujúco šikovne. Sú to ale zložité osobnosti, majú v sebe veľa súcitu a emotívnosti, veľmi činorodé, s náhlymi a nečakanými reakciami. Pokiaľ ide o manželstvo, či vážny vzťah, tu nastáva závažný problém. Ony nie sú stvorené pre pokoj a harmóniu. Reagujú veľmi živo a často prekvapujúco.Vlastnia silnú intuíciu a vyznačujú sa zvodnou príťažlivosťou. Hodia sa okolo krku každému, koho stretnú, ale pod zdanlivou nenútenosťou sa skrýva oveľa tajomnejšia bytosť, ktorá sa tak ľahko nezbližuje. Ich osobným číslom je 6 - Nežnosť, no nikdy nie sú natoľko zraniteľné, aby sme ich mohli zničiť. Toto meno je vhodné pre znamenia Blíženci, Škorpión, Vodnár, Ryby a vhodnou farbou je oranžová.
(více)

23.08.2008 00:00:00 | 1 komentářů | stálý odkaz

rok 1968

Nedávno jsme narazili na cimře na rok 1968. Tak jsem si vzpomněla, co to bylo. Nejen, že jsem přišla v červenci toho roku o pannenství! Horší byl ten srpen. Pamatuju, jak nás máma ráno 21.8. budila se slovy: „ Tak jsou tady!“ A já, zblblá, jsem řekla: „Zase němcí?“ no, byli to vojáci z druhé strany!
Abych upřesnila. Táta fláknul s legitimací KSČ v r.1948. No a bylo po iluzích. Strýc zůstal v Rakousku po totálním nasazení, vzal si rakušanku, která jej skrývala, když z totálu utekl. Takže táta černá ovce strany a navíc ještě příbuzný v kapitalistickém státě! Tak jsem neměla šanci na nějaký studia. I když jsem základku vyšla s vyznamenáním. Prostě, nešlo to. Nakonec jsem horko-těžko sehnala místo učně v ŽOS Plzeň. Jako frézař-soustružník. A hned první den mě dali do provozu, protože tento obor tam nebyl jako učební! Do školy jsem chodila na učiliště škodovky. Ale nikdy jsem toho nelitovala, protože v provoze se člověk nejvíc naučí! Nikdo se se mnou nemazlil. Prostě, tady je stroj a ty si s ním poraď, ne? Dokonce mě tam vzali i do Svazu pracující mládeže! Jelikož jsem vždy táhla k muzice, založili jsme pod Svazem kapelu. Byla to krásná léta. Nebýt průšvihů! Ten první nedal na sebe dlouho čekat. Když nás přijeli osvobodit rusácí, zrovna tady probíhala Soutěž tvořivosti mládeže, kde jsme s kapelou byli přihlášeni. Po tom dni, kdy mě máma probudila se slovy „ jsou tu“ a já byla celý den u toho, jak na Plzeň přijeli, jak na nás mířili kulometama a laufama od tanků…. Tak vznikla písnička: Sovětské tanky na nás jedou, naši zem Českou nám zaberou, nesmíme, chlapci se Sovětů bát, za naši zem i svý životy dát. Nejlepší lidi nám zavřeli, naši zem Českou nám pošlapali, nesmíme chlapci se Sovětů bát……No a dál nás to nenechali dozpívat! A okamžitý vyloučení ze Svazu mládeže! Ale to nebylo vše! Sepsala jsem petici proti vstupu vojsk. Ostatní spolupracovníci jí chodili podepisovat. Jenže někdo to udal, jak je v Čechách zvykem, a já viděla, v práci, jak se najednou blíží předseda KSČ s rusákama.
To byl šok! Co teď? No nic jiného, než že jsem ty papíry strčila do huby a snědla! Sice mě sebrali a byla jsem 24 hodin na STB, asi čekali, jestli to ze mne nevypadne jinudy. Nevypadlo! I když jsme po letech zkoušeli s partou sníst jeden arch A4, nepovedlo se! Nevím, jak jsem to tenkrát dokázala! Snědla jsem prostě celý ty tři archy!
Jo to byla léta, o kterých už dnes nikdo ani neví! Sice mě z práce nevyrazili, což by se určitě stalo teď, ale cejch jsem měla! Když za mnou přišli, že jsem byla pomýlená, abych to podepsala, odmítla jsem. Ti, kdo podepsali měli pak fajn místečka. Já pořád dál dělala soustružničinu a dodnes toho nelituji. Školu jsem dělala až dlouho potom, dálkově, při dětech, ale i to bylo moc krásný! Ale o tom asi až příště.
(více)

17.08.2008 00:00:00 | 0 komentářů | stálý odkaz

Šoksvatba

Dne 27.6.1462 se narodil Ludvík XII, 1929- Jarmila Šuláková, 1939-Dušan Klein,
1967- Jan Hřebejk, 1978-Petr Růžek.

Umřeli: 444-Cyril Alexandrijský, 1950-Milada Horáková, 1944- Milan Hodža.

Dne 27.6.1978 se známý plzeňský umělec (co neumí mluvit) a komik (co občas rozpláče) dožívá 30ti let. I když je zapřísáhlý nepřítel narozeninových oslav, rozhodl se to pořádně užít! Proto zve dne 28.6.2008 všechny přátele a příbuzné k Šesti strunám, Purkyňova ul., Plzeň. Muzikantí musí povinně donést svůj hudební nástroj! Dary neberu, bude příspěvek a to dobrovolný, na můj fotobatoh. děkuji předem všem. Tak tohle jsem dostala na emajl od mého synáčka. No tak jsem vyrazila. Přijela i dcera ze Slovače. U ˇSesti strun je bezvadná hospůdka s terasou a je to vlastně takový countryclub. Setkala jsem se s hodně známými lidičkami. bylo to fajn. Na roštu se peklo maso, každý si bral, co a kolik chtěl, na stolech chlebíčky a koláčky. Chvilku jsem povídala s tím, chvilku s oním! I rodiče synovo přítelkyně byli, tak jsme taky pokecali. A připili si na tykání. No prostě bezva zábava, jen oslavenec chyběl! Dostavil se o 10 minut po určené hodině! První šok byl, že měl na sobě kvádro! Snad prvně v životě! Ale tak jsem si řekla, že snad dostal i rozum na starý kolena. Jeho přítelkyně v krásných zelených šatičkách mě přišla dát růži. Ani to mě ještě nějak netrklo. Ale když si vydobyli ticho, tak to pak přišlo! "Oznamuji všem, hlavně rodičům, ale i kamarádům, že jsme se před 2 hodinami vzali a jsme už 2 hodiny manželé!" Hrobové ticho za chvilku vystřídal hurónský pokřik! No já i rodiče Janiny, mé nové snachy, jsme ale nemohli ještě chvilku ani mluvit!
"No co," řekl synátor "aspoň si budu pamatovat datum svatby, ne?"
A večer probíhal krásně, bez těch nudných svatebních formalit, kdy se sejde příbuzenstvo, které se ani nezná! Bez přepychových hadrů na sobě! Bez toho, aby člověk koukal, jestli mu neupadne náhodou knedlík do klína! Sesedli jsme se a kapely hráli všechny krásný písničky a všichni jsme si zazpívali. Jak jsem uvedla shora, každý si z roštu bral, na co měl chuť, bylo pivko, kafíčko a dokonce i přípitek!
Kdo může říci,, že měl takovou svatbu? Na to se nezapomene! Jen ten šok mě držel ještě v neděli!
Ale na druhou stranu, nemám chytrýho synáčka? jen doufám, že s těmi překvapeními snad už skončí! (více)

17.07.2008 01:00:00 | 0 komentářů | stálý odkaz

Vybrané menu

Při vzpomínání u své švakrové jsme jen tak povídaly, co nám život dal a vzal. Vzpoměly jsme také na to, jak jsme společně jezdili na chatu, má dcerka byla stará jako jejich (tedy má neteř). Aby měly holky taky něco z z těchto pobytů, vymysleli jsme strašidýlko Kalimera. Kalimero jim psal dopisy, Pořvával v lese (když se tam brácha vyškrábal), dával jim úkoly! Holky byly celý divoký! Nemohly dospat rána, co jim Kalimero zase uloží! Dokonce i byly hodné, když si to Kalimero přál! Jenže! Kalimero byl neviditelný! Tak mu pořád do lesa volaly, aby se ukázal!!! Napsal jim, že ho uvidí, jen když budou neviditelné i ony. No a napsal recept na nápoj neviditelnosti! Pár žížal, pavučiny, mravenci, jakýkoliv brouk, máslo, a jahody z lesa. Jednou tak pijeme odpolední kávu a divíme se, že jsou holky hodné. No, pak nás obešla hrůza! Holky měly v kastrůlku, žížaly, mravence,nějaký brouky, pavučiny a ty jahod, a pěkně si mazaly chleba máslem a tuhle dobrotu na to patlaly. Nevíme, kolik toho snědly, ale nic jim nebylo Snad ta havěť byla dobrá a nejedovatá. Teď jsme se tomu s chutí zasmály, ale tenkrát nám do smíchu nebylo! Ale co z toho plyne? Ani ta žížala, mravenec, brouček, neuškodí, když je sežrán v dobrém úmyslu, ne? Hlavně jsme pak byly asi neviditelní my!!!! (více)

14.07.2008 00:00:00 | 0 komentářů | stálý odkaz

Umí okovaný kůň plavat?

Jezdili jsme kdysi s dětmi na pionýrské tábory. Ať si říká kdo chce, co chce, byla to paráda. Ještě dnes mám zprávy od bývalých holek z mého oddílu. Už jsou maminy a zanedlouho snad budou i babičky. Ale na lágr nemohou zapomenout.
Nám vedoucím, nestačila celodenní péče o ty nezvedence, my museli ještě večer po poradě vymýšlet kravinky! Jednou došla i řeč na to, jestli okovaný kůň může plavat. Střízlivější říkali, že ano, ostatní (většina), že ne! Uzavřely se sázky a vymyslelo se, jak to udělat.
Řešení jednoduché! Zjistilo se, kolik váží podkova, ne? Druhý den jsme dětem vysvětlili tento pokus. Jeden z dobrovolníků z vedoucích si nechal na údy přivázat odpovídající závaží. Aby se nám náhodou neutopil, byl přivázán lanem ke šlapacímu kolu. Měl přeplavat přehradu. Ale, co čert nechtěl, v polovině trasy se přihnal vítr s bouří! Ti, co šlapali na tom plovoucím hejbunku měli co dělat sami se sebou, natož aby se nám starali o „koně“ Ten odhodil závaží a z posledních sil doplaval bez „podkov“! Večer jsme usoudili, že okovaný kůň opravdu nemůže plavat. Jelikož se jednalo o značně vysoké sázky v podobě ferneta, rumu a piva, nedalo mě to a zavolala jsem dotaz na Univerzitu Karlovu. Tam bádali, bádali, a za 2 dny nám zavolali, že vybádali, že okovaný kůň opravdu plavat nemůže! Takže je tohle potvrzený celebritami z UK Praha!
Nebojte, poražení se s vítězi poctivě o výhru rozdělili! Ale naši pionýři i dnes, po 25 letech na to vzpomínají při srazíkách!
(více)

22.06.2008 17:04:36 | 0 komentářů | stálý odkaz

Ještě jednou Portosek i Jiskra

Nedávno mně tak proskočila hlavou vzpomínka na toho 15ti kilového drobečka buldočka Portoska.
Jednou jsme šli, jako každý den, já a on na procházku do lesoparku. V tomto lesopraku žili v jedné chatrči dva bezdomovci. Ale jinak fajn mužský! Žádné žebrání, žádný krabicák. Patřili sice ke 4% menšině, ale snažili se vydělávat různými pracemi pro lidičky. Já jim občas přinesla pytlíkové polívky, a hodila s nimi řeč. Tam jsem vyslechla jejich příběhy a mohu říct, že ne každý se stal bezdomovcem svou vinnou.
Ale to by byl jiný příběh.
Takže jdeme s Portym, okolo kluků, když ti mě říkají, abych dál nechodila, že je tam jeden chlap, co před ženskýma rozepíná kabát a chlubí se svým "mužstvím".
No to mě říkat neměli!!! Šli jsme s Portym to mužství obhlídnout. A také ano! Jdeme, a najednou ze smrčků vyleze chlap, rozepne kabát a ukazuje rousinici! No větší to nebylo! Jak už jsem popisovala, buldočci trošku chrčí díky krátkému čeníšku. No a Porty zrovna chrčel. Nevím, možná to bylo tou rousnicí! Tak tak na toho chlapa koukám a říkám mu: "Hele, to se chlubíš, nebo si stěžuješ?. Neřvi, viděla jsem horší!" On tak radostně zaklimcal rousnicí a popošel blíže. No a já mu řekla: "Klíďo pojď, můj pesan ještě nejedl a tohle má ze všeho nejraděj, jen bude mít pořád hlad. Hele, jak chroptí, protože při představě tak malého sousta dostává vztek!" Chlap zastavil produkci, ani kabát nezapl a utíkal zpátky do smrků. Bezdomovecký klucí mě jistili z křoví a já je tam našla celý uřehtaný!
Protože Portoska moc dobře znali a věděli, že ten je jen na dobré masíčko a granulky!
Určitě by se ani nerozběhl, to bylo nad jeho síly a pod jeho úroveň!
A park byl na čas očištěn a babky nemusely mít strach z infarktu!

Noční přepad
Dlouho jsem nepsala o svých zážitcích se zvířátky. Takže zase:
S vlčákem Jiskrou, o níž už jsem psala, jsem chodila do Svazarmu. Každý rok jsme měli jakési soustředění na stanovém táboře u Staňkova. Jelikož jsem tam byla sama holka, mohla jsem mít Jiskru ve stanu. Ale o tom to není. Byl to týden tuhého výcviku, jak nás, tak hafíků. A tak jednou také napadlo naše vedení, že nám pomohou svazarmovští parašutisté z Holýšova. Prosím, beru ale ne jako noční přepad! Paragání seskočili za tmy a my je měli jít s hafanama najít. Vyhnali nás do lesa jednotlivě! Já šla a šla, potmě, s malou baterkou. No samozřejmě, že jsem asi po 500 m nevěděla, kde jsem! A najednou vidím, jak se u stromu krčí postava. No postava! Já viděla záři z vajgla! Předpisově jsem zavelela „Stůj!“ No chudák ze sedu se vztyčil. Paragán, který také nevěděl, kde vlastně je! Jiskra cenila zuby, já husí kůži! No ale kdo chce na 16ti letý holce něco rozumného, ne? Má slova: „Jestli se hneš, pes tě zlikviduje“ toho 18ti letýho kluka asi roztřásla. Dokonce jsem mu odebrala pod dozorem Jiskry i číga! Co jsem asi měla kouřit já, ne? No nejsem bestie, občas jsem mu jednu dala, ale od stromu se nesměl hnout! Já plný gatě, on plný gatě! Ještěže se v červenci brzo rozednívá! Za svitu ranních červánků už jsem ho dovedla do tábora. Tam všichni na nohou, naši i holýšovští! Za odměnu byl pořádný grog, protože nám cvakaly nejn zuby, ale i jiná část těla!
No ale pak se s námi nějak holešovští nechtěli kamarádit, v dalších akcích. Asi nadměrná spotřeba grogu….. .
Ale bylo to krásné, bylo toho málo! Kluk mě říkal potom, že když mě viděl, že si myslel, že už má halucinace, protože zabloudil a asi hledal perníkovou chaloupku, ne?
No, co!!! Dodržela jsem pravidla výcviku, ne? Jen pak už Holýšovští svazarmovci nějak nechtěli s námi do akcí!!!! Bylo to tím, že nám museli dát těch grogů víc, nebo to bylo jinak……. Kdo ví……

(více)

22.06.2008 17:02:05 | 0 komentářů | stálý odkaz

Pouť u sv, Jiří

Od nepaměti se tady vždy 24.4. konala slavná pouť u sv. Jiří. Sice to po revoluci na pár let nazvali "Plzeňskou poutí" a umístižli jinam, ale pak to zase rychle vrátili.
Sv.Jiří je toti velice starý kostelík, ale opravdu jeden z nejstarších se starým hřbitůvkem na konci Plzně.
Na tuhle slavnou pouť jsme vyrazili s partou kamarádů z kynologického klubu Svazarmu. Po akci na řetízáku, po jízdě na oslících, jsme zabrousili do jednoho stanu. Venku vykřikoval nějaký fakír, že kdo vydrží mít hada kolem krku 3 minuty, dostane celých 100,-Kčs. No to tehdy bylo bohatství! Pivo 1,30, půllitr rumu 32,-, a čůčo? No za pětikačku! Tak jsme vstoupili do stánku kultury. No a když se ten fakír vytahoval, zvedli mě klucí ruku, že půjdu na hada! No nazdar! Já měla v tý době asi 45 kg, ta žížala asi 60! Byl to krásný škrtič! Fakír na mě trochu nedůveřivě koukal, pak ty 3 minuty zkrátil na 2! Nasadil mě to kolem krku, podklelsy mě sice kolena, ale hádek se nějak odplazil z mé hrudi! Fakír nasadil škrtiče podruhé! Zase to samé! Fakír byl už zpocený a já taky! Po třetí mě ho dal kolem krku a asi ho štípl do ocasu. Had chvilku odpočíval, pak pomalu zvedl hlavičku do úrovně mého obličeje, koukal, koukal a pak vymrštil jazýček, jako by mě chtěl dát pusu a zase se odvalil! Prostě škrtit mě ne a ne! Po chvilce hádání a pískotu diváků jsem vyfasovala 100,- Kčs!
Kdo říká, že had je slizký a studený, hodně se mýlí!!!!Je to teplý a vůbec ne slizký!
Nojo, ale pouť neskončila! U vedlejšího stánku zase někdo vyzýval na pranici s medvědem! Jeden z naší party, Vlastík, chodil se mnou do juda. Asi mě záviděl tu stovku! Tak se přihlásil! A zase stan, manéž! Přitáhli mědvěda jak stodola! To nebyl ten chcípáček, co ukazovali před stanem! No Vlastík se nedal a po chvilce dostal mědvěd škrcení! Oba s Vlastou padli na zem, ještěže Vlasta navrch! Jenže medvěd se zpod něj vyhrabal a neměl evidentně další chuť do rvačky! Medvědář na něj řval, médík se tedy neochotně postavil a zase! Méďa na zemi, Vlasta navrch! To už méďa neunesl a chtěl utéct. Jenže ten medvědář vzal bič a šlehl méďu! No Vlasta se naštval, vytrhl mu bič a šlehl medvědáře! No ten se hnal na Vlastu, ale judojudo mu asi nic neříkalo, protože byl na zemi také! Méďa zatím zahnul kramle do zákulisí! Stan se otřásal v základech, jak se diváci řehtali, tleskali a pískali! Jenže se začala rojit rodina medvědáře a my uznali za dobré, opustit scénu!
No a tu stovku mojí jsme šli poctivě propít všichni.
Jen se tradovalo, že někdo chtěl zrušit pouť u sv. Jiří!!!! (více)

22.06.2008 16:58:59 | 0 komentářů | stálý odkaz

Z cizích krajů

No necháme missáka. teď něco o exotice! Byla jsem kdysi vyslána s partou montérů na elektrárnu v Hamássu, někde v Arabsku! Popisovat podmínky nebudu! Krásná elektrárna, ale to místo! No nic! Jen klucí dostali krásnej nápad, udělat si výlet! Já kývla! No kývněte v Arábii na takhle blbej nápad! V neděli ráno jsme vyšli za ty polorozbořený domky, a ejhle!Tam zahalený chlapi a velbloudi! Začala jsem tušit zradu! No jasný! Posadili mě na takovou obludu, mezi dva hrby! To zvíře na mě civělo! Ví někdo, že velbloud je mimochodník? Vždy jdou dvě packy spolu? Levá přední s levou zadní, pravá přední s pravou přední? Za chvíli mořská nemoc! A to neříkám, jak se to na mě dívalo! Tu obludu vedl nějakej takovej divnej maháradža!Furt po mě čuměl! I když jsem se snažila, asi po 2 hodinách jsem zbledla! Ten zahalenec vytáhl něco chlupatýho a dával mě napít! Já myslela, že civilizace došla až tam a v domění, že je to Božkovák, jsem si nahnula! Jo, Božkovák! Velbloudí mlíko v v chlupech! Tedy v čutoře z chlupů!
Jak jsem absolvovala 10 km do nějaký oasy, nevím! Hrůza! Ale tam měli nějakou kořalu, sice taky z oblud, ale dalo se to pít! Takže zpátky díky bohu za dva hrby!!!!
Jinak paráda, jen mě štve, že jsem ty maháradži nemohla pozvat k nám a tady jim předvést jízdu s Gambáčem! Žádný velbloud! Dala bych jim pak ruce na zem a hezky po čtyřech! A bez hrbu!
Tak to je pro ty, co chtí exotickou dovču! Bacha na velbloudy!
(více)

22.06.2008 16:58:12 | 0 komentářů | stálý odkaz

Ještě Portos

No také musím napsat o soužití Portoska s dalšími členy rodinky. Tj. křečci, morčata, myšky a nová želva Julinka! A právě Julinka byla kámen úrazu! Portoskovi nevadili křečci ani morčata, co mu chodili užírat papání! Ale Na Julinku hleděl s nedůvěrou! Docela průšvih, jak jsem už psala, čeho se bál, na to útočil! No před námi nechal Julinku na pokoji, ale co když jsme byli v práci? Julinku jsme tedy zavírali! To se jí zase nelíbilo! Tak nastoupila terapie! Jednou, takhle v sobotu, jsme Julinku přinesli do obýváku a dotáhli tam flegmatika. A začalo seznamování! On dokonce vrčel, Julča se stáhla do krunýře! Tak on zaútočil, dostal maličkou ránku přes tlamičku! No nervy! Tak šla s námi do postele večer i Julča! No Portosek to nemohl vydýchat! Jeho pelíšek byl obsazen tou potvorou! Uraženě odkráčel spát do obýváku! Po dlouhé době nebyl antikoncepce! Ráno nás úplně ignoroval! Žadonila jsem o jeho přízeň, ale pohled, co po mě vrhl, mluvil za vše! Ale večer? No smířil se s Julinkou v posteli a šel si k nám zalehnout. Dodnes nevím, co si asi vyříkali, ale bylo to už v pohodě! Od toho dne byli kamarádí, dokonce jí nosil i v tlamičce! Krásný pohled, buldoček, na hlavě mu seděl andulák, v tlamě želva!!! Když Julinka se někm zatoulala, stačilo říct? "Porty, kde je Julča?" Vždycky jí přinesl.
A pak, že nejde soužití!!!!
(více)

22.06.2008 16:56:11 | 0 komentářů | stálý odkaz

Nebojsa Portosek

Tak a je tu zase pokračování o zlatouškovi. Jak už jsem tady několikrát písala, buldočci jsou flegmatici! Mají však jednu krásnou vlastnost. Čeho se bojí, na to útočí! Takže třeba okolo Vánoc petardy! Šli jsme procházkou v parku a nějací malí klucí házeli babám s ratlíkama práskací kuličky za zadek a měli radost, když jim hafaní jančili! Já kluky viděla a varovala! No marně! Jen jsme přešli s Portoskem, bum! a za našimi zády pecka! Já povyskočila, Porty ne, jen se mě vyškubl i s vodítkem a jak byl líný, tady vyvinul ale rychlost! Kruci, snad prvně jsem ho viděla utíkát! Ne pryč, jako ti ostatní pejsaní, ale hurá na ty kluky! Ti se dali na úprk, ale marně! Portosek je nekousl, to on ne!!! Jen jim stáhnul komplet gatě! A pak si k nim vítězně stoupl s pohledem "no a co asi chcete dělat, hošíčkové?" No nedělali toho moc! Leželi bez gatí na trávě a prosili, abych si toho baskervila odvolala!
Jindy zase jsme se šli koupat k nám na přehradu a zlatíčko jsme vzali sebou. No je fakt, že vody se nebál! Šel do ní klidně, ale šel furt! I když už nevystačil, pořád šel po dně! Přece se nebude unavovat nějakým plácáním tlapek, ne? Pes zmizel pod vodou, já tam hopla, nahmátla, vytáhla! Na břehu vyzvracel litry vody, kouknul na mě, a šel tam znova a opakovalo se to! No po třetím ponoru jsem raděj odkráčela domů, protože lidi už stáli na břehu a pomalu uzavírali sázky, kdo dýl vydrží! jestli já s lovením, nebo on se zvracením!
Nebo dál! V parku jsme potkali velkýho psa! Hnal se k nám, s vyceněnými zuby! Já už viděla Portoska roztrženýho ve dví! Ale kdepak!!! Nechal zuřícího hafana doběhnout, pak se skrčil, lapnul jej pod krkem a prásk s ním o zem. Jeho 15 kg se hrdě rozkročilo nad 60 kg hafanem, držel ho pořád za hrtan! Majitelka psa přiběhla zděšená! Pak ho v klidu pustil, hafan stáhl ohon mezi tlapy a prchal do dáli! Teprve pak jsem se dozvěděla od toho známého veterináře, že vlastně buldočci byli vyšlechtěni francouzskou šlechtou pro lov bůvolů a takové zvěře!
No prostě, vzácné plemeno, ne? (více)

22.06.2008 16:55:24 | 0 komentářů | stálý odkaz

Psí missák

Když bylo Cezarovi asi 8 let, narazil při honbě za kočkou na klepadlo na koberce a zlomil si podočnicový oblouk. Špatně mu to srostlo, zvápenatělo a udělal se nějaký nádor. Napřed špatně začal chodit, pak špatně papat a na konec i přestal pít! Hrůza podívaná! Jak jsem už řekla, u zvířátek je ta výhoda, že je vlastně eutanázie! Když byl na tom už hodně zle, jeli jsme halt na veterinu. Zase dostal injekci a my byli do poslední chvíle s ním. Usnul za našeho hlazení, ale my byli grogy! No asi týden jsme všichni chodili jak pitomoučký! Ostatní zvířena nás nerozveselila. Jednou jsem v práci četla inzerát, že někdo prodává francouzské buldočky. Tak jsem řekla, že místo nádhernýho ovčáka budeme mít nejošklivějšího psa v Evropě! Hned jsem tam volala, a zamluvila si poslední štěně. Jenže to jsem nevěděla, co mě čeká doma! Bývalákovi jsem volala, aby se pro mě zastavil v práci, že jedem pro psa! Čtyři hodiny jsme se po telefonu rozváděli! Nakonec přijel, ale že se jdem jen podívat! No když jsem to viděla..... Buldočci totiž i jako štěnátka, mají velkou hlavu s tím uraženým nosánkem! Zhrozila jsem se toho, co chci domů! Ale stála jsem za svým! Prostě jsme si to vzali. Bývalák ani neprotestoval, neměl slov! Jen opakoval, že tahle zrůda nikdy nebude jeho miláček! Když jsme to přivezli domů, hledali jsme jméno. Syn na to přišel! "Je to Francouz, je ošklivý, tak to bude Portos!" A bylo to! Hned večer šel do komory na svůj pelíšek. Ještě předtím venku při venčení, se na mě vykašlal a pořád běhal za páníčkem, který ho odháněl, aby se k němu "tohle" nehlásilo. Hajal tedy spokojeně v pelíšku, když bývalák najednou večer v posteli řekl: "Hele, myslíš, že se mu nestýská?" A bylo jasno! Došel pro něj a nasadil ho do postele! No po další roky byl Portosek dokonalý antikoncepční přípravek! Musela jsem usnout dřív než on, kdo zná, jak umí buldoček chrápat, pochopí! Bylo to zlatíčko, nemuselas jsem mít bolesti hlavy a migrény, ne? No, kdo neví co s roupama, ať si pořídí tohle zlatíčko.


Psí missák - pokračování
Takže to naše nové zlatíčko se velmi brzy adaptovalo. Musím říct, že snad nikdo není takový flegmatik jako buldoček. Určitě už každý buldočky viděl. Mají nádherné velké oči, kterými řeknou snad vše. Na ostatní havěť-myšky, křečky i morčata se díval stylem "vy mě přece nerozházíte".No, on se tak nedíval jen na drobotu, on se tak někdy (většinou) díval i na nás! Když jsem řekla "jdeme ven" a on zrovna okupoval křeslo, tak tento pohled mě vždy uzemnil. Až následné opakování povelu jej z křesla zvedlo, po protažení těla a zívnutí tak nějak, jen co tlapa tlapu mine, se odebral ke dveřím. Nojo, ale to neštěstí, když venku pršelo nebo nedej bože, když byla pohroma ve formě sněhu! Musel být vzat do náruče a odnesen pod nejbližší strom, kde najednou vykonal obě potřeby a čekal, že ho zase moje náruč odnese domů, aby si snad nesmáčel tlapinky!
Když bylo Portoskovi asi půl roku, tak si způsobil skokem ze schodu torzy žaludku, tzv.převrácení. Je to uskřípnutí nějaké tepny. Najednou měl bříško jak kopací míč! Uháněli jsme na veterinu, kde nám "náš" doktor řekl, že je nutná oprace, ale že za nic neručí. Tři hodinky na sále, my venku kouřili jedno čígo za druhým. Chudinka, měl přes celý bříško velký řez. A dietku. Jen jsme ho hladili, laskali, no prostě rozmazlovali! Po týdnu bylo jasné, že je vše O.K. Ale nebylo! Z Portoska se stala rozmazlená bestie! Pokud chtěl pohladit a my zrovna neměli čas, dokázal být tak vlezlý, že prostě musel být pohlazen! A což teprve krmení! Jen speciál konzervičky, ale do nich ještě nadrobené sušené plíce!!! Kdo koupil někdy pejsanovi sušené plíce, ví, co je to za smrad! No a bez tohoto ozonu Portynka prostě nepapal! Jednou, když jsem jedla chléb s máslem a sýrem, jsem mu kousek nabídla. Vzal do tlamičky, zažvýkal, ztuhnul jak socha, zakoulel očkama a pak snad vyplival celý krajíc!!! A ignoroval mě snad celou hodinu! Když jsem na něj promluvila, udělal ksicht "psa debila" a neregoval! Pak ještě dlouhý čas k jídlu z mé ruky vždy čuchnul a zkusmo olíznul. Co kdyby to byl zase jen chleba.
Jak jsem uvedla, jedno křeslo v obýváku bylo jeho, tam nepustil ani naše návštěvy. Však taky, kdo by si tam sedl! Buldočci nemají tzv.podsadu, rostou jim krátké, tvrdé chlupy rovnou. Jak se tyhle štětiny dokázaly vetkat až pod potah křesla, je mě záhada.Jak říkám, přímo vetkat!! Musela jsem pinzetou odstraňovat! Ale stejně, kdo měl tmavé oblečení, měl smůlu! Ale Portoskovi to nevadilo, ne?
Dále byl antikoncepčí pes, dále chrápal, dále si dělal, co chtěl.
Ale o jeho výcviku příště.

(více)

22.06.2008 16:54:08 | 0 komentářů | stálý odkaz

Bílá invaze

Jednoho dne si dcera přinesla dvě krásné bílé myšky. No chvilku jsem jen zírala a pak jsem pronesla: "Doufám, že to není on a ona!" Byla jsem ujištěna, že jsou to obě "ona". Dostaly pochopitelně svůj pelíšek. Štěstí, že jsme měli velikou komoru, kde se tohle vše na noc poskládalo, pokud to nespalo v našich pelíšcích. Bělka a Mělka se brzo sžily se zbytkem. Za týden byly ochočené. Za další týden Bělka porodila asi 5 myšišek. Mělka se postarala o množení, ne? Čtyři děti rozdali, tak fajn, doma zůstaly jen tři. Nevím, jaký je cyklus množení bílých myší, ale za nedlouho jich bylo zase víc! Tetokrát osm mladých. Zase děti pilně zásobili své spolužáky a dokonce mě se podařilo dvě udat v práci. Ale zase jedna potvůrka zůstala. No a příroda si žádala své. Měli jsme hroznýšovce Edu, ten sice myši polykal, ale tyhle nechtěl!!! Asi patřily do rodinky. Takže běliny přibývaly, rodiče spolužáků mých dětiček je pomalu chodili už vracet. Já v práci akci za záchranu myšek, táta v práci akci za myšky. Jednou k nám přišel známý a přinesl, jak jinak, fernet. Sedíme, popíjíme, kecáme. On najednou vytřeští oči a říká? ""No asi jsem se vožral moc. Já z toho vidím bílý myši!" Bělinky totiž vyrazily na procházku do obýváku. Dalo nám dost práce, uklidnit kamaráda, že to není delirium, ale fakt. Nakonec si odnesl také dvě! A také jeho a jí! A bylo zajímavé, že Eda jeho přírůstky klidně bral jako potravu. Pak jsem děti přemluvila a vždy nadělení nosili do Zverimexu. Žily s námi hodně dlouho, všechno bylo Bělka a Mělka. Ale byly vychované, jako všechno zvířectvo. Chodily jen do pilin na potřebu a nikdy nic nerozkousaly! Takže ne vždy jsou bílé myšky následek pití.
(více)

22.06.2008 16:52:48 | 0 komentářů | stálý odkaz

.... a dál?


No jo, čas pádil. Syn hrál s kapelou, jednou ráno nám sdělil, že když přišel v noci domů, po chodbě lítali netopýři. Táta ho usadil, aby tolik nechlastal. Ale co druhý den? Nikdo nepil a v obýváku na zácloně tři netopýři! Dva velcí a jeden malinkej! Při bližší prohlídce jsem zjistila, že ten malej má něco s křidýlkem. No jasný, hned veterina! My už to tam měli zadara! Malej Drakulka měl zlomený křidýlko. Veterinář nějak fixoval špejlí, ale moc naděje nedával. No ale Drákulové se sžili s naší minizoo! Kdo víte, jaký vydává netopýr zvuky? Hrozný!!!!! Nevidí i když má nádherný očička!!! Ale jak poznali, že obědváme? Hned tam byli i s malým!!! A šup!!!!do talíře. Bylo jim to jedno, jestli kuře nebo prase!!!! Prostě gábl! I ten malej dolítl!!!! Simulant jeden! Pelíšek měli za skříněma v ložnici, nebo na záclonách v obýváku. Asi za dva měsíce jsem šla s malým (on už nebyl malý) Drákulou k veterináři, sundal mu špejli a kroutil hlavou!!! Drákuláčka jsem přinesla zase domů,. ale už létal i když těžko, na svých!!! Ještě asi 14 dní nám ujídali z talířů, ale potom najednou si sedli na záclony v ložnici, kde bylo pořád otevřené okno. A ráno byli všichni pryč. Usoudili jsme , že to mamka a taťka hledali pomoc pro malýho Drakulu, proto přišli k nám. Stýskalo se nám po návštěvách našich talířů, po těch krásných chlupatých hlavičkách, ale co nadělat? Drákulové asi odletěli na hrad v Karpatech, ne?

(více)

22.06.2008 16:51:54 | 0 komentářů | stálý odkaz

Cezar II.

Cezar II.
Tak jsme zase měli pejsana. Zamiloval se do mých dětiček. Jen nám dospělým nedůvěřoval. Ale po 14 dnech už to bylo v pohodičce. Dokonce, jak jsem křikla na syna, po mě vrhnul pohled, který říkal :"co tu řveš na mýho miláčka?" A šel se k němu přitulit a určitě mu šeptal něco o bláznech! Synkovi bylo 6 let, a když ho šel venčit, bylo jak Karkulák s vlkem. Dokonce spolu chodili i sáňkovat, tedy pekáčovat. Bylo to přes hlavní silnici, ale Cezar si vždy stoupl před syna a nepustil ho přes silnici dřív, dokud, byť i jen v dílce, jelo auto. Jak se ti dva spolu vešli na sáňkovací pekáč, nevím, ale dolů jezdili spolu a nahoru Cezar vytáhl pekáč i se synkem! Jenže trošku problém byl, že se bál dalších našich miláčků. Křečků a morčat. Jak je viděl pobíhat po bytě, utekl a schovával se před nimi. A hlavně nesnášel řev anduláka Pepíka! Pepík zaječel a Cezar zavyl. A že Pepík ječel schválně, to je snad jasné, ne? Uměl i krásně nadávat. Takže než jsem sousedům vysvětlila, že se doma neperem a nebijem, tak nás asi měli za pěkný..... Jenže to neznal ještě syna Petra. Ten mu asi tak dlouho mu trpělivě vysvětloval, že jsme rodina i s tím uječeným Pepkem a s rodinou morčat a křečků, až docíli svého. Takže se naskytl i obrázek, jak po Cezarovi skotačí už ztichlý Pepek a pobíhají po něm křečci i s morčátkama. Trpělivě to snášel, protože ještě on ani my netušili, že rodinka se bude krásně rozrůstat. Ale o tom někdy příště.
(více)

22.06.2008 16:50:01 | 0 komentářů | stálý odkaz

Rodinka se rozrůstá

Jak jsem již psala,všichni jsme byli zatížení na zvířítka. Takže dcera si záhy přinesla morče Pepinu. Stejně stará neteř musela mít pochopitelně hned také morče! No a jak jsme společně jezdili všichni na chatu...... No my Pepinu a neteř asi co? No Pepíka! Příroda je mocná čarodějka! Takže za chvilku malincí Pepíčci! Ještěže měly holky dost kamarádů, takže Pepíčci se mohli množit. Po čase neteř ještě přibrala křečka. No, jak jinak, u nás musel být také, ne? A zase stejné!!! Ty holky si nikdy nevybraly stejné pohlaví! Zajímavém bylo, že u nás tyhle dvě mršky běhaly volně, měly sice své pelíšky, ale měly volnost. I přes tuto volnost nám nikde nenakadily, nerozkousaly nic, no prostě vychovaná zvířátka! Pak se nám narodil syn. No a léta běžela, morčata a křečci se nějak obměňovali. Jenže jsem netušila, že nejpraštěnější z rodiny na zvířata bude právě syn! Ais ve třech letech přitáhl domů psa, ža byl uvázaný u krámu! Dalo mě dost práce vyhledat majitele, který zatím lítal jako zběsilý po loukách za paneláky! Byl to totiž ještě tehdy docela vzáný dobrman s PP. Jak tříleté děcko ukočírovalo obludu, která vážila víc, mně není jasné! No tak jsme pořídili také psa, krásné štěně vlčáčka. Dali jsme mu jméno Cezar. Kluk rostl, jen nějak divně chodil, jak úspěšně tloustl. Asi v půl roce jsme došli na veterinu, kde nás, díky morčatům, křečkům a jiný havěti už znali. Bohužel, Cezar neměl vyvinuté kloubní jamky u zadích tlapiček. Kolik my s tím nadělali! Jako s děckem jsem mu cvičila s tlapičkami, ale bohužel, náprava nebyla možná. Za strašných slziček a bolesti celé rodiny dostal injekci, aby se netrápil. Má svůj hrobeček u naší chalupy na venkově. Celá rodina jsme byli jako tělo bez duše. A najednou možnost vzít si zase vlčáka, kterého majitelé týrali! Hurááá, pesan byl náš! A jak se jemnoval? No jistě!!! Cezar!!!!! Cezar byl kost a kůže, nedůvěřivý k dospělým, ale důvěřivý k mým dvěma rošťákům. Měl ustříhané drápky u samého kořene!!! Jak mohou být lidé takové bestie? No, ale o tomto miláčkovi zase příště, ju (více)

22.06.2008 16:47:33 | 0 komentářů | stálý odkaz

Baronka von Brita

Když jsem se v r.2003 nastěhovala k příteli na vesničku u Teplé, měl jen kocourka Zrzka, staříka 12 let! Já toužila po pejsanovi. Tak jsme našli na netu chovnou stanici Lví radost. Krásné leonbergery, štěňátko bylo k dispozici. Když jsem viděla toho dvouměsíčního medvídka, byl můj! Co byly peníze? Britušku jsme si tedy odvezli domů. No co to bylo!!!! Hned si pochopitelně rezervovala postel! Zrzek se sice mračil, ale prsknul, mávl tlapkou a byl zase pán. Brita jej respektovala! Aby jí nebylo smutno, vzala jsem z útulku takový nádherný zviřátko! No to byly nervy! Malá Šmudla se protáhla všude i mezi plaňkama v plotě, Brita nemohla, tak si prostě plaňky vytrhala! Obě dvě krásně žily i se Zrzkem. Pokud jsem nandala papání, obě napřed pustily Zrzka a pak se podělily! Když přítel umřel, musela jsem domek opustit. Nikdo neví, jak jsou zvířata citlivá na smrt někoho z rodiny! Zrzek seděl týden na okně, nežral, nepil! Čubiny zase ležely u vrat a čekaly páníčka! Tak jsem se přestěhovala do jiného domku. Brita i Šmudla si zvykly, jen Zrzek utíkal pořád domů. No a pak jsem musela do Plzně! Vzala jsem čubinky a jela! Šmudlinu si vzala kolegyně z práce, má se nádherně! Britu jsem měla v bytě 1+1!!! Co ta uměla!!! Než jsem přišla z práce, tak se nudila! Chtěla koukat i z okna, takže za své vzaly i nové žaluzie. A koš na odpadky? ten byl pokaždé přeinventurován!!! Viděla jsem, že takovému psu nestačí odpolední procházka v parku. Mám hodnou neteř a neteřáka. Mají domek u Plzně, tak si Britu vzali! I když mají vlčáka Bojara, taky kmeta! Bojar omládl, ale prostor ovládla baronka! Mají i kočku Báru. ta letos měla koťátka a Brita je adoptovala, nanosila si je do boudy a Báru pouštěla jen kojit! a když pršelo, nanosila koťata do kuchyně! Dodnes je má v boudě!!! Je to krásný zvířátko, myslím, že by se lidi měli učit!!! O lásce k jiným tvorům, o soudržnosti, o věrnosti. To je ve zkratce příběh Brity, baronky von Dronty. (více)

22.06.2008 16:45:47 | 0 komentářů | stálý odkaz

Kuny a rybičky

Tak jsem takhle zase jednou zdrhla mimo civilizaci na chaloupku. Večer jsem si šla dát s klukama do hodpůdky mariášek. Když jsem asi tak o půlnoci přišla domů, ulehla a co to? Na půdě nějaký šramot! No přičetla jsem tyhle halucinace dvěma gambáčům a dvěma velkým rumům. Však jsem taky vyhrála asi padesátku, ne? Jenže druhý večer nebyl rum ani gambáč a šramot znova! Ráno jsem na půdu vylezla a nic! V něděli jsem odjela domů. No a další víkend jsem našla u zdi napůl roztrhaného králíčka a zbytky peří! To už jsem se naštvala! Vtom volala sousedka, že máme na půdě kunu! Tak jsem vyrazila! Byla tam, mrška malá, mezi podlahou půdy a stropem, byl tam takový prostor. Koukala na mě a měla moc krásný očička! Pak vzala kramle! Ono to veliké není, asi jako veverka, možná i menší. A ráno u zdi další zbytky hodů! Ta mrška se dokázala vyšplhat po zdi, po hrubé omítce do místa, kde byl otvor mezi zdí a trámem! Přijel bývalák a jediný co uměl, bylo "Dáme tam sklopec!" Tak příští týden to zařízení přivezl. No hrůza! Drátěná klec!!!! Šel ji nainstalovat na půdu a tam jsme zjistili, že ta drajda si pořídila mladý! Při představě, jak je ona zavřená v tý kleci a její děti řvou hlady a ona to vidí, jsem sklopec rázně zamítla a vyhodila ho! I s bývalákem. Sousedí ať řvou, jak chtějí! No s podzimem vyvedla holka svý dětičky ven. Kam? Nevím, ale další rok se už neobjevila a se sousedy nastal mír. Doufám, že vše pochopila a za poděkování zajistila hostování jinde! Snad jí někdo nechytil do sklopce! A žije a plení vesele dál i s pravnoučaty!

Rybičky
Kdysi dávno, hodně tomu let, si můj první manžel pořídil rybičky! Ano, bylo to krásné, osvětlené, barevný čudly se vesele proháněly. Dokázalo to i uklidnit. Takže z jednoho akvárka se během času staly dvě, pak tři no a tak dál! Byli jsme samá knížka o rybičkách! Nojo, jenže já jednou chtěla být aktivní a řekla jsem si, že mu udělám radost a jedno akvárko po druhém vyčistím! Tak jsem rybky vylovila a přendala je do druhého k ostatním. No voda se snad začala vařit!! Já dala nějaký ty žravý k neonkám a skalárům!!! Rybičky se snad učily skákat! Tak jsem to chtěla nějak napravit! A jak jsem se s nima honila i po podlaze, najednou jsem o to akvárko zavadila a bylo na zemi vše! Žravý, zbytek zmatených neonek, ale hlavně, asi 100 litrů vody! A čtyři skla, který se sice nerozbily, ale rozpadlo se to! A mezi tím ty vodní rostlinky! Seděla jsem a jen zírala! Za chvilku soused, že jim kape ze stropu! Posbírala jsem, co se ještě hýbalo, dala to láhve od okurek a vzala kýbl a hadr, no. Tahle sranda mě už tehdy stála balík!!! I když pojišťovna proplatila! A soused si nechal vymalovat snad i hajzlík!!!! Náš tébich šel na chatu a tam schnul tak dlouho, až zplesnivěl! A tak jsem nikdy už nebyla aktivní!!!!!! I když rybičky jsme měli do celkem nedávné doby!!!!! Pak že němá tvář!!! Němá jsem byla já a to asi týden! A můj bývalý? Ten byl němý asi ještě měsíc (více)

22.06.2008 16:44:47 | 0 komentářů | stálý odkaz

Pavouci

Teď běžel film v telce Pavouci, tak jsem si vzpoměla! Od dětství jsem měla fobii na pavouky. To využíval hlavně můj mladší brácha, který, když měl ode mě dostat přes hubu, vytáhl pavouka! No, lidi já snad šílela i přitom, když mě v lese přejelo vlákýnko mezi stromy přes obličej! Jednou jsem šla na chatě na kadibudku, něco mě zašimralo na řitince a já, s těma staženýma gatěma, lítala půl hodiny po lese a řvala! Pak se zase stalo, že jsme s bývalákem přijeli na chalupu a on vždy musel před mým vstupem vyčistit chalupu od pavoučků! U nás se nezabíjeli, takže hezky odchyt do skleničky! Dokonce jednou musel rozebrat i postele, protože mu pavouk za ně spadl! Dokonce jsem kvůli tomu navštívila i známého pychiatra! Ten poradil odchyt do sklenice, první týden se jen dívat, druhý týden hladit sklenici zvenku. Třetí týden jen tak na vrch vsrtčit prstík! Tak jsem mu řekla, že ten čtvrtý týden tam mám mrtvolku z hladu!Když jsem se nastěhovala k přítelovi do baráčku na vesnici, to bylo něco!!! Jenže přítel Martin měl tu fobii také, ale on je zašlapával nebo rozmázl po zdi! Tak jsme se jednou vsadili o litr Ferneta, kdo pavouka vezme první do ruky! Bohužel, Martin se krátce na to zabil. Pracovala jsem v lesní školce a jednou tak koukám, přede mnou pavouček, maličký, zelený. Mrkla jsem na nebe a říkám: "Ferneta už nedostanu, Martínku, ale koukej! Na tvou památku, ju?" A zeleňáčka jsem vzala do ruky! Nic mě neudělal!!! No a pak jsem našla většího, a on byl také hodný! Martin mě asi na nebeské hůře držel palce! A od té doby? Pavoučci nic!!! Jen mě štve, že už neexistuje tvoreček, ze kterého bych měla strach! Ale nevadí!!!! Díky, Martine!
(více)

22.06.2008 16:43:11 | 0 komentářů | stálý odkaz

Pes Argo

Tak dnes zase nic veselého, ale takový je už život. V roce 2003 jswm se odstěhovala na vesnici, jak jsem už psala. Malinká vesnička v bývalém pohraničí, takže potomci všech národů, který přišli rabovat po válce. Ve vesnici žilo 10 rodin, věčně rozhádaných. Jak jsme zřídili obchod a hospodu, zírala jsem, jak ti nezaměstnaní chudáci maj na chlast. No maj, ještě teď tam mám nezaplacený dluhy! V jednom domku žil nějaký Tonda s družkou Miluškou. Měli dobrmana Arga. Argo vážil asi 30 kg, říkalo se mu žebřiňák, protože měl všechny žebra vidět. A byl hrozně zlý! Hned kousal. Měl, chudák, ohražený box cca 2x2 metry. K jídlu? Když dostal krajíc suchého chleba, měl hody! Jinak ho Tonda mlátil opravdu jak psa. Holí, řetězem, železnou tyčí!!! Jak jsem to zjistila, aspoň jsem Argovi nosila zbytky nebo jsem uvařila kolínka a tak. Argo si na mě zvykl a byla jsem jedna z mála, po které nevystartoval, když utekl z boxu, aby si našel něco k snědku. Jednou však jsem narazila! Šla jsem okolo a Tonda mě volal, abych šla dál. Že prý nakládal houbové karbanátky. No přinesl skleničku a postavil ji přede mě na stůl. Ani jsem po ní nesahla a Argo, protože byl zrovna v místnosti, po mě vystartoval a prokousl mě předloktí. Viděl chudák jídlo!Tonda chystal zase pohrabáč, tak jsem mu řekla, že mě zachytil jen bundu. Cítila jsem, jak mě krev stýká po ruce. Raděj jsem odešla bez těch karbanátků. Druhý den jsem koupila v Teplé žebra a uvařila je Argovi. Ruka bolela jak čert!Netrvalo dlouho a Miluška, která lítala pořád někde, přišla domů a Tonda byl mrtvý u stolu a u něj Argo. Mrtvice! Tondu odvezla pohřebka. Ráno druhý den přišla Miluška, že musí nechat Arga utratit, že jí chtěl znásilnit! Nic platný moje řeči, že ten pes byl u smrti páníčka, proto večer přišel za ní!! Ne!! Ta bestie trvala na svém. Zavolala veterináře. A ten napřed Argovi vstřelil uklidňující šipku a pak mu šel píchnout injekci. Držela jsem Argouška, dokud nevydechl naposled! Ještě mi stačil olíznout ruku!!!! Řekla jsem Milušce, že vykopeme hrobeček. Jenže než jsem opět přišla, byl Argo už pryč! Prý ho její syn byl odhodit v lese, tam se o něj prý postarají! Zrůdy, přála bych jim, aby je taky někdo odhodil v lese, ale aby tam chcípali tou pomalou nejhorší smrtí. Takoví jsme my - homo sapiens!
(více)

22.06.2008 16:42:25 | 0 komentářů | stálý odkaz

Ježice

Ježice
Když se mě narodilo první dítě, dcerka, měla jsem za chvíli dost rad od mé matky i tchyně! Nedalo se vydržet a ty baby si odporovaly! Tak jsem hoku sbalilakdyž jí bylo 6 týdnů a odjela na nedostavěnou chatu. Chata stála u lesa za vsí, kídek! Co na tom, že nebylo nahozeno a střeše jen thérák? Kojiola jsem, takže mimčo bylo v pohodě. Dopoledne jsem se sebrala, snesla po úzké strmé cestě napřed kočárek a pak mimčo. A vyrazila jsem nakoupit do vsi nebo někam na procházku. Můj tehdejší manžel jezdil na montáže a tak se skoro nevyskytoval. No paráda! Ale asi druhý večer! Najednou v lesním tichu kroky kolem chaty! Ztuhla jsem! Pak jsem srdnatě vzala paličku na maso a baterlu a vyšla ven. Nikde nikdo! Ale druhý večer to samé! Dupot, funění! Zase jsem se ozbrojila a vyšla. A co vidím? Jeřici se 2 malými ježaty!!! Varovně napžímila bodliny a ježátka se hned hrnuly k ní! Dala jsem jim mléko a kus salámu. No baštili! Pokud si někdo myslí, že ježek papá jablka, mýlí se! je to masožravec! Ježice Rajda si chodila každý večer pro svůj díl. Jen když přijel manžel na víkend, se neukázala! Jen co v neděli odjel, šup! a byla tam! Po několka týdnech jsem začala mimčo dokrmovat Evikem! Jé!!! Jak chutnalo ježatům. No, týdny pádily, dcerunka potěšeně rostla a ježata také.Jen v létě, byly chudinky! Přijela na týden máma, na týden tchyně, na 14 dní manžel! Musela jsem nosit misku do lesa. Doufám, že jí sblajzli moji ježurkové vždy. Sotva návštěvy pominuly a já si oddechla, přišla Rajda i s dětma! Už to byli pořádní klackové!!! A co víc, přivedla si kámošku se třemi ježury!!! No vydrželi jsme pospolu do října, kdy jsem odjížděla. Rozloučila jsem se s nyní už se šesti ježky a doporučila jim se zahrabat a přečkat zimu v teple a spánku. Takže, i když jsem byla široko daleko sama, přece jen jsem sama nebyla! Děti nám rostli a nám bylo krásně při kecání a funění. (více)

22.06.2008 16:41:40 | 0 komentářů | stálý odkaz

O zvířatech i jinak




No život šel dál. Láska ke zvířatům a přírodě však ve mmně zůstala. Proto jsem hodně jezdila na vandry. Jet vlakem tak nějak, kam stačily peníze, procourat se přírodou, vyspat pod širákem. Rána byla nejkrášnější! Když viděl člověk v lese pavučinu, obalenou kapičkami rosy.... Veverku, jak si shání nějakou šišku. No večery byly také pochopitelně nejkrásnější! někde v útulné hospůdce nám strýci za pár písniček na kytaru (uměla jsem asi 4 akodry!) zaplatili pivínko. Jednou jsem ale trošku narazila! Šlápla jsem na zmiji!! A už byl kousanec na nártě!!! Co těď? Kamarádi si věděli rady! Prostě mě típli vajgla o kousanec!!! Ani mě to neoteklo!!! Jen jsem chodila s parádním puchýřem celý víkend! Jednou zase jsem se chtěla v mlází to..... A najdenou, přede mnou, asi tak 20 m, žíhaný čunící s parádní mámou!! Ještěže šel vítr ode mně!!! Přesto z to.... nebylo nic!!!! Já couvala mlázím tak rychle, že se to.... úplně vytratilo!!!! Jiskru jsem pochopitelně někdy vzala ssebou, jinak to ani nešlo. Vše trpělivě snášela!!! Mohla i do hospody a vydržela náš koncert! Dokonce měla ráda i pivínko!! Ale jen tak olíznout půlitr! Někdo nám musel ukázat cestu na místo, kde jsme měli spacáky, celty a svou výstroj, ne? Ono se tenkrát ještě snad ani nekradlo!!! Nádherný časy!!!!!

Rozmnožování králíků
No, abych se nenudila, musela jsem doma také pomáhat. Jednou mně táta řekl, abych vzala angoračku a odnesla jí k sousedovi, že má parádního samce! Vzala jsem chlupatýho králíka a šla. Soused mě zavedl ke svojí králíkárně, ukázal toho fešáka a šel. Já tam angoračku dala a šla se věnovat trhání třešní!!! Za hodinku jsem jí odchytla a šla domů. Po nějaké době mě táta poslal znova, že se hopskok nepovedl. Vzala jsem zase to zvíře a šla znova. Jako poprvé!!! Jen jsem trhala jahody. No a znova! Po hodině domů. Za nějaký čas táta vytáhl králíka ven a že mu jednu lupne a bude oběd!! Pochopitelně jsem se králíčka zastávala! On: "Nemůže, mrcha, zabřeznout, tak jí sežerem!" Já: Jak zabřeznout?" "No vždyť jsi tam s ní byla 2x a nic!" Já čuměla!!! "Tatí, já tam byla s tou bílou!" Táta se rozřehtal! " Co? To je její bráška, víš?" No a tak jsem neudělala z angoráka mámu, ale nebyl ani na pekáči! Odnesla jsem tam tu pravou a byly nádherný malinkatý králíčci!!!

Co víme o kohoutech?
Ještě před svatbou jsme trávila týden s budoucí švagrovou u rodičů jejího muže, kteří odjeli na dovolenou. Jak jinak než na vsi. Bylo léto, krásně a my si dávaly cigárko a kafíčko u stolku pod kaštanem. A pozorovaly život. Obě nás zaujal na nedalekém smětišti krásný kohout, který obtěžoval slípky! Honil a jak dohnal, hup! Když takhle obsloužil asi pátou slepičku, prohlásíla švagrová: "Hele, kde to ten kohout má?" Chvilku jsme dumaly a pak šly blíž. Kohout už byl unaven hrátkami, přece jen slepic bylo dost. Tak jsme jej odchytily. A zůstaly jsme jak opařené!!! Kohoutovi jsme prostě ten důležitý orgán nenašly!! Ať jsme hmataly jak chtěly, od krku po ocas, nic! Vůbec nic! Večer jsme šly do místní hospůdky na pivko, no a švagrovka se zeptala nenápadně souseda! No to jsme si daly! Odpovědí byl hurónský smích!!! Když se chlapy dosyta vyřehtali, tak nám jeden sdělil, že to má kohout vysouvací, tzv.kloaku!!! Ale kde se to zasouvá a vysouvá nám nikdo nedokázal říct. A pochopitelně z nás měli srandu! Tak jsme jim doporučily, aby šli jeden po druhém na WC a řekli nám, jestli jsou kohouti nebo mužský! No ale prý se mezi nimi nevyskytl ani jeden kohout! A pak o sobě chlapi tvrdí, jací jsou kohouti!!!!

Ne vždy byl jen smích, někdy i pláč
Když jsem se vdala, babička mě věnovala družstevní byt. Můj manžel jezdil na montáže a já byla sama!!! Tak jsem si pořídila kočičku Tlapku, belgického králíčka Majdu a korelu Anku. A jak je mým zvykem, všichni byli na volno a snášeli se!!! Anka vždy ochutnala, co mají kamarádi dobrého! Tlapka i Majda měli svý WC na balkoně a poslušně tam chodily. Jen bylo trošku chloupků po bytě! A brka z Anky. No ale co! Hlavně, když jsem přišla domů, tak bylo mohutné uvítání!!! Nevěříte, že i králíček umí skákat? Ale jednou..... Měli jsme sklep, takový kumbálek, v mezipatře. No a Tapka vyběhla za mnou. Nevím, co dělala, byl už večer. A najednou spadla do výtahové šachty! Ze 4. patra. Utíkala jsem dolů, soused něco udělal z výtahem a já Tlapku sebrala! Dýchala, ale viděla jsem, že je zle! Přeražená páteř! Měla jsem v ruce tělíčko jako kus hadru. Tenkrát ještě nebyly veterinární pohotovosti. Držela jsem Tlapku a brečela!! Její oči mě prosily o pomoc!!! Ale jak? Když pak začala už ztěžka dýchat, viděla jsem, že musím pomoct! Vzala jsem čistý kapesník, dala jí ho na hlavičku a velkým kladivem jsem jí zabila! Naráz, jednou ranou! Možná někdo řekne, že to bylo sadistický, ale Tlapka měla hrozný bolesti! Zabalila jsem jí do čistýho povlaku z polštáře, vzala do postele a celou noc jsem brečela a brečela!!! Druhý den jsem vykopala pod strání za barákem jámu, dala Tlapku do krabice i s tím polštářem a pochovala! Ještě dnes, když tam náhodou zavítám, jdu se na to místo podívat. A nikdo by nevěřil, co bylo asi tak 2 dny po její smrti. Anka nelítala a nezobala a Majda byla zalezlá v pelíšku a chodila jen pít!!! Jo, zvířátka maj taky dušičku a nádhernou.
Ale život jde dál, ne?
No a pak se nám narodila dcera!!!! Majda spala u postýlky!!!! První, co asi holka viděla a vnímala, jsem nebyla já, ale Majda a Anka!!!! Místo tlapky jsem si pořídila perskýho kocourka Felixe! jenže ouha!!! On byl osobnost a já blbec! Sice poslušně chodil do pilin na balkon, ale 1x měsíčně si musel označkovat kuchyň! A zrovna ta, kde se spojovalo lino!!! Tak jsem ho jednou čapla, vymáchala čeníšek v tý moči a chtěla mu dát výchovnou!!! Jenže, cenil zuby a já narazila rukou na špičák! Do večera ruka po zápěstí oteklá a rudá!!! Prý otrava!!!! Nojo, co dělat? Mimino v úpostýlce a já někde po doktorech? Tak jsem ruku stčila pod horkou vodu a hnis musel ven!!! Ráno už bylo moudřejší!!! No a jak to dopadlo? Felix nečural na lino a já ho nemlátila přes tlamičku!! Jenže ouha!!! Sousedka měla křečky!!! Já si vzala jednoho!!! Ďábel!!!! Ne, aby honil Felix Myš, myš honila Felixe!!!! A to tak dlouho, než mu prokousla tlapku!!!! Pak jsem jí marně hledala týden. Víte, kde se , malá mrška schovávala? V kuchyňský lince, za šuplíkem s příborama! Ale i z těchle dvou nepřátel se nakonec satli kamarádi! Krtina spala u Felixe v pelíšku no a Felix u mě v posteli!!!!Nevadilo, krásně hřál a nádherně se tulil!!!! Nojo halt kocour!!!! Dokonce, když dcerka v postýlce zabroukala, přišel a mňoukal!!! Tak jsme žili, já, Majda, Anka a krtková Minda!!! Jen ten mužskej, kterej se tam připletl jednou za 14 dní, nám neseděl!!! Moje holky ho nemohly ani cítit. Poznala jsem proč!!! samá faleš a předstírání!!!! Jenže začal marodit s gangrenou, amputace prstu na noze. Může člověk takovýho druha opustit? Tak uplynulo dalších 5 let. Byl samá ženský, z montáží a i jinak, rodina šla mimo. Nakonec jsme žili tak, že on měl jeden pokoj a já druhý! U něj se ty dámský návštěvy střídaly!!! No, holt život tropí hlouposti!!!! Ale ani jedna z holek k němu nešla!!!! Tak i ty zvířata asi poznala charakter.

Ještě trošku minulosti

O zvířatech trochu jinak
No jela jsem se synem tramvají tady v Plzni. Na sedačce takovýto vyholený s kohoutem!!! O kus dál seděl druhý vyholený s kohoutem! A přes celou tramvaj: "Vole, vole" Nic jiného asi nebylo ve slovníku. Tak jsem chvilku stála, já, stará baba, a pak říkám tomu prvnímu: " Hele, vole, co kdybys, vole, pustil, vole, babu sednout, vole?" Kohouťák se našprajcoval, mrknul na mě a pak řekl: " Prosím, paní!" A pustil!!! Já řekla: "Dík vole, prima, vole!!" Na nejbližší zastávce syn i kohouťáci vystoupili a já se vezla až na konečnou v sedě! Od té doby můj syn nerad jezdí se mnou v MHD!

Není pták jako pták
Kdysi v mládí jsem jela na velký vandr do tehdy ještě nezplundrované krajiny okolo Hnačovského rybníka u Klatov. Postavili jsme stany, no stany!!!! Tehdy to nebylo 3+1 s předsíní. Já měla jeden a klucí 2, protože kluků bylo 6! S ranní rosou jsem vyběhla ven, a před stanem pták!!! Velký, černobílý!!!! Dala jsem tedy snídani-zbytek suchého salámu a chleba. Nabídla jsem napřed salám!!! Udělala jsem chybu! Straka, (to byl ten pták) salám slupla a zvědavě po mě pokukovala. Tak jsem jí hodila chléb! Nikdo neuvěří, jak se i straka může zatvářit! Zakejhala a odletěla!!!! My jsme prožili krásný den koupáním, vařením přivezených konzerv k obědu- vše v jednom!!! A večer? Plichtice, hospůdka, kytary a báječno!!! Ráno? Zase straka! Už jsem ji i pojmenovala: Somrák! Jenže salám došel!!!! Kotlík byl vymetý, ešusy taky. Tak vzala i ten chléb! Pak jsme vyrazili na Kašperk. Večer při návratu jsme zjistili, že nám dělal někdo inventuru ve stanech. Tehdy se ještě stany mohly nechat volně, nekradlo se tolik. Proto jsme se divili!!! A ráno Somrák zase!!!! Ale to už mě vlezla do stanu!!! I když jsem ještě byla ve spacáku!!! A řvala na mě, asi kde má snídani! Chleba došel, bylo nutno ject na nákup. Nabídla jsem jí lečo v konzervě. No, ala si říct!!!! Ale kluci nechápali, kam se podělo lečo! Ale jeli, miláčkové, do Klatov nakoupit. Jen se divili, proč chci tolik chleba! Jak jsem se tak povalovala u vody a užívala ticha, vidím, že Somrák leze do stanů!!! Tak jsem pozorovala! A najednou: vynesla ponožku tady, vynesla šátek tam, no prostě uklízela!!!! Když vynesla v zobáku i bagr (lžíce), to už bylo moc!!! Na můj křik reagovala tak, že kousek odlétla, skřehotala, no prostě smála se mě do obličeje! Jasně, jak se kluci vrátili, dostala svůj díl!!!! Zbytky od oběda, zase všehochuť, ale asi si zvykla! Při večerním návratu z Plichtic, jsem jí našla uvelebenou u mě ve stanu, kde spokojeně chrupala až do rána!!! No stala se taky asi trampem!!! Když jsme za týden odjížděli, už se nechala i pohladit. A jak jsme se balili, koukala moc smutně a myslím, kdyby ptáci uměli brečet, že by řvala jak na lesy. Na zastávku autobusu nás doprovázela. I pak, když jsme nasedli, ještě chvilku letěla s autobusem, pak zamávala křídly a byla pryč.
Doufám, že se dožila úctyhodného věku, Somranda jedna!!!!!
(více)

22.06.2008 16:40:21 | 0 komentářů | stálý odkaz

Ještě trošku minulosti

V roce 1967 jsem tu měla na návštěvě dvě Rusky, se kterými jsem si psala. Můj mistr nám zapůjčil chatu na Hracholuské přehradě. Já vzala nejlepší kamarádku Marušku a dva kamarády. No a kde jsme asi skončili první večer? V Černovicích v hospodě! Znala jsem tento kraj z vandrů! Jenže Rusky nevydržely nápor gambáčů a za hodinku, že chtějí domů! Když se to rozjelo! Zpívaná, haromonika, kytary!!!! Klucí se obětovali a že s níma půjdou na chatu! No, kdoví, možná...... My s Maruškou zůstaly. Někdy po půlnoci jsme se vydaly na cestu také. Byly to asi 3 kiláky. Asi tak v polovině jsme dostaly chuť na cigárko, zasedly do trávy, záda opřely o nějaký klacek. Vlahá, krásná červencová noc a gambáč udělaly svoje. Probudila mě ranní rosa a sluníčko, co vstávalo z pelíšku. A hle! Tak 5 m přede mnou zjevení!!! Strčím do Maruš a říkám: "Máňo, vidím krávu!" A ona: "Tak se na mě nekoukej" A klidně spala dál! "Máňo, ta kráva nemá vemeno!" "No a co, je to jalovice, ne?" "Máňo, má jen jeden cucek a skoro na zem!" To už se Máňa probrala! To montrum najednou zafunělo, hráblo kopýtkem a zle na nás čumělo! Jak my jsme se dostaly přes ty kůly ohrady, nevím!!!! Ale býk byl džentlmen, nechal nás a teprve, když jsme se propasírovaly ohradou, se rozběhl a nabral ty kůly! Jak to dopadlo, nevím. My asi tenkrát udělaly světový rekord v běhu!!! No když nás ani on nedohnal!!!!! A na chatě? Vše v pohodě, obsazený jen dvě postele čtyřma lidičkama!!! Ale naše noc byla určitě lepší!!!!!
(více)

22.06.2008 16:39:06 | 0 komentářů | stálý odkaz

Ale život jde dál.

No a pak se nám narodila dcera!!!! Majda spala u postýlky!!!! První, co asi holka viděla a vnímala, jsem nebyla já, ale Majda a Anka!!!! Místo tlapky jsem si pořídila perskýho kocourka Felixe! jenže ouha!!! On byl osobnost a já blbec! Sice poslušně chodil do pilin na balkon, ale 1x měsíčně si musel označkovat kuchyň! A zrovna ta, kde se spojovalo lino!!! Tak jsem ho jednou čapla, vymáchala čeníšek v tý moči a chtěla mu dát výchovnou!!! Jenže, cenil zuby a já narazila rukou na špičák! Do večera ruka po zápěstí oteklá a rudá!!! Prý otrava!!!! Nojo, co dělat? Mimino v úpostýlce a já někde po doktorech? Tak jsem ruku stčila pod horkou vodu a hnis musel ven!!! Ráno už bylo moudřejší!!! No a jak to dopadlo? Felix nečural na lino a já ho nemlátila přes tlamičku!! Jenže ouha!!! Sousedka měla křečky!!! Já si vzala jednoho!!! Ďábel!!!! Ne, aby honil Felix Myš, myš honila Felixe!!!! A to tak dlouho, než mu prokousla tlapku!!!! Pak jsem jí marně hledala týden. Víte, kde se , malá mrška schovávala? V kuchyňský lince, za šuplíkem s příborama! Ale i z těchle dvou nepřátel se nakonec satli kamarádi! Krtina spala u Felixe v pelíšku no a Felix u mě v posteli!!!!Nevadilo, krásně hřál a nádherně se tulil!!!! Nojo halt kocour!!!! Dokonce, když dcerka v postýlce zabroukala, přišel a mňoukal!!! Tak jsme žili, já, Majda, Anka a krtková Minda!!! Jen ten mužskej, kterej se tam připletl jednou za 14 dní, nám neseděl!!! Moje holky ho nemohly ani cítit. Poznala jsem proč!!! samá faleš a předstírání!!!! Jenže začal marodit s gangrenou, amputace prstu na noze. Může člověk takovýho druha opustit? Tak uplynulo dalších 5 let. Byl samá ženský, z montáží a i jinak, rodina šla mimo. Nakonec jsme žili tak, že on měl jeden pokoj a já druhý! U něj se ty dámský návštěvy střídaly!!! No, holt život tropí hlouposti!!!! Ale ani jedna z holek k němu nešla!!!! Tak i ty zvířata asi poznala charakter (více)

22.06.2008 16:37:11 | 0 komentářů | stálý odkaz

Pokračování o mně

Takže pokračování, ne?
No život šel dál. Láska ke zvířatům a přírodě však ve mmně zůstala. Proto jsem hodně jezdila na vandry. Jet vlakem tak nějak, kam stačily peníze, procourat se přírodou, vyspat pod širákem. Rána byla nejkrášnější! Když viděl člověk v lese pavučinu, obalenou kapičkami rosy.... Veverku, jak si shání nějakou šišku. No večery byly také pochopitelně nejkrásnější! někde v útulné hospůdce nám strýci za pár písniček na kytaru (uměla jsem asi 4 akodry!) zaplatili pivínko. Jednou jsem ale trošku narazila! Šlápla jsem na zmiji!! A už byl kousanec na nártě!!! Co těď? Kamarádi si věděli rady! Prostě mě típli vajgla o kousanec!!! Ani mě to neoteklo!!! Jen jsem chodila s parádním puchýřem celý víkend! Jednou zase jsem se chtěla v mlází to..... A najdenou, přede mnou, asi tak 20 m, žíhaný čunící s parádní mámou!! Ještěže šel vítr ode mně!!! Přesto z to.... nebylo nic!!!! Já couvala mlázím tak rychle, že se to.... úplně vytratilo!!!! Jiskru jsem pochopitelně někdy vzala ssebou, jinak to ani nešlo. Vše trpělivě snášela!!! Mohla i do hospody a vydržela náš koncert! Dokonce měla ráda i pivínko!! Ale jen tak olíznout půlitr! Někdo nám musel ukázat cestu na místo, kde jsme měli spacáky, celty a svou výstroj, ne? Ono se tenkrát ještě snad ani nekradlo!!! Nádherný časy!!!!!

(více)

22.06.2008 16:27:29 | 0 komentářů | stálý odkaz

naše normální rodinka I.

Tak dnes o představivosti dětiček. Vlastnili jsme krásné auto, Moskvitch, nevím co, ale kombík. Prostě tank! Než se to rozjelo, trvalo to, ale když se to rozjelo…….. A dal se krmit vším, co bylo, i leteckým benzinem a snad by žral i petrolej! Hlava rodiny asi usoudila, že v mých rukách je to zbraň hromadného ničení a tak jsme zakoupili Wartburga! No děs! Sice taky žral i petrolej, ale to řazení u volantu. No nic, on si stejně jezdil jak chtěl! Jenže to byl už pomalu šrot, tak na dojetí na STK. Tak jsem se s dětičkami vypravila na chalupu. Usoudila jsem, že je třeba trošku skrýt rez a aby se dětičky nenudili, dala jsem jim barvu, aby rezavý fleky zakryli a vypravila jsem se na houby, aby bylo co jíst. Měla jsem tušit, co zase vyvedou! Nestačila jim bílá barva, našli v kolně i jiné barvičky! Když jsem se vrátila s úrodou hub, litovala jsem, že jsem nesebrala i muchomůrku zelenou! Na jednom předním blatníku nádherně vypracovaná krajina s palmami, mořem! Na druhém západ slunce nad horami! Přes celé blatníky! Na haupně kytice krásných květin! U víčka nádrže velký nápis „HAM, HAM!“
Přes celou střechu velké oko s nápisem „VIDÍM TĚ!“ A acetonové barvy schnou rychle!
No musela jsem do hospody na rum! Tam jsem to řekla, takže celé odpoledne byly exkurze dobráků ze vsi! A co víc, dětem nosili pamlsky! Mně ten rum nikdo nezaplatil!
V neděli jsem se vydala s takhle vyšnořeným autem domů. Co čert nechtěl před Plzní nás zachytili policajtí! Chvilku nevěřícně koukali a pak se ptali: „Co to je tohle?“ No a já „Auto hippies!“ „Paní, víte, kolik musí být procent barvy na autě? Co je psané v techničáku?“ No jak bych to asi mohla vědět! Syn tomu dodal korunu, když řekl: „je to rezavý a ta bílá barva, co nám máma dala, by na tom udělala fleky, ne?“ Už někdo viděl silniční kontrolu se řehtat?
No já jo! Vrátili mě papíry a mávli :“Paní, raděj jeďte!“ Varťas sloužil ještě ten rok, co měl TK! A jako hippies auto!


(více)

22.06.2008 15:34:17 | 0 komentářů | stálý odkaz

Naše normální rodinka II.

V.
Teď to začalo nevinně, jen jsem si povídala zas o zážitcích s vnučkou. Také na ni dojde, nebojte! A tak jsem si vzpomněla na jeden zážitek s mými drahými dětmi v MHD. Synkovi v té době bylo 5 let, a neuměl „r“. Tak jsme byli posláni na logopedii. Tam jsme dostali spoustu ponaučeních a texty, které měl opakovat. „Tdpaslík tdnky tdhá, tdhání mu dlouho tdvá“ Prý se to „td“ změní zakrátko v „r“. Tdpaslíka jsme trénovali pořád, ale „er“ nikde!
Jednou jsme jeli MHD z jednoho konce města na druhý a trénovali tedy v buse. A on bavil bus tdpaslíkem! Už jsem toho měla dost a naklonila jsem se a šeptla: „Do prdele, buď už zticha!“ No nic moc výchovného, co? A co on: krásně se usmál a zařval na celý bus:
„Prrrrrrrrrrrrrdel“ Do „er“ přímo drnčelo! Já drnčela, a cestující také! No od té doby „r“ nebyl problém!
Ale to nestačilo, ještě jsme nebyli doma! Dcerunka, i když jí už bylo 10 let a mohla mít rozum, najedno spatřila černocha, asi studenta. A aby nebyla pozadu, začala nahlas prozpěvovat:
„Černoušek Bubu, má černou hubu, nožičky skákací, prdelku foukací“! A od černouška za to dostala žvýkačky a čokoládu!
Abychom dojeli bez dalších malérů, začali jsme si říkat, kdo je tatínek od čeho. Asi takhle:
„opice-opičák“ „žába-žabák“,„kráva“- „kravák“, slepice“-„slepičák“, „žížala“-žížalec“ a tak dál. Nojo, to by mě nesmělo napadnout „husa“! A na celý bus synek zařval: „husák“. No v r.1982 dost husté! Nestačila jsem ani zareagovat, když se dcera zeptala nahlas: „Mami, ten Husák, co je v televizi,, to je samec od husy?“ No a bylo hotovo. Nevím, kdo v buse byl, kdo zjistil, kdo jsme, ale za 3 dny jsem byla povolána do školy, kde seděl i jeden pán v civilu a hned byl výslech! Co to prý děti učím! Nevadil jim žížalec, kravák, ale husák! No dopadlo to dobře, ten civil měl rozum a ředitelka školy také.
Kam až člověka dožene snaha mít děti, které budou umět „r“ a budou vědět něco o zvířátkách!
(více)

22.06.2008 15:33:09 | 0 komentářů | stálý odkaz

Naše normální rodinka III.

I.
V naší rodině se vyskytly dvě děti. Starší dcera a pak syn. O dceři někdy později, ta byla normální, až na to nošení zvířat domů, ale syn!!!Kolikrát jsem si říkala, že toho přinesl asi přežraný čáp! Kluk bezva, od mala trpěl na astma, takže trávil vždy měsíc doma a měsíc ve špitálech O. Tohle z něj udělalo asi, k jeho dobru, flegmatika. Nic ho nerozhází dodnes! Dokonce ani mé znalosti PC! Ať jsem říkala, co chtěla měl své „nojo, jenže…“ Seděl, měl psát úlohu a čuměl z okna! Já „ co děláš? Piš!“ A on? „ Nojo, jenže, hele na tom stromě sedí velkej ptát a lítá furt sem a tam…“
Naše dovolené vypadaly tak, že jsme prostě naložili nejnutnější do auta a namířili někam předek a jelo se. Jen po Česku! Žádná cizina. Děti spali v autě, my pod širákem. Večeře? Buřty, ohýnek nebo někde něco. Obědy taky tak nějak. Tak jsme se dostali až na Moravský kras. Toulali jsme se tam celý týden, dokonce jsme spali v takovém obyčejném kempu. A dokonce jsme Šla jsem jednou na aktiv. Třídní učitelka přišla a nějak se na mě smála! Já začala tušit…. Místo, jak jde dětem učení a co a jak, začala:
„Musím něco vyprávět……. Vyvolala jsem synka tady paní z přírodopisu, a dostal otázku: Vápenec. Vyřešil to! :Vápenec je, když….Nojo jenže, když jsme byli na Krasu, tam byla taková díra, kam ta baba hodila holku! Pak jsme jeli lodičkou. Byly tam krápníky, stalagnity,, stalaktity, stalagnáty. měli stan! Ne 3+1, ale takovýto na dvě hole. Paráda!


Nojo, jenže….. Celkem zajímavý. Kateřinská jeskyně taky. Tam se léčí děti. Nojo, ale nejkrásnější byly večery. Šli jsme s rodičema do hospody, i nějaký jídlo se vyskytlo.Návraty do kempu byly zajímavý.“
Já se pomalu potápěla pod škamnu. Rodiče se řehtali, paní učitelka taky! A nakonec řekla: „ no o vápenci jsem se do konce hodiny nedozvěděla nic, ale znám všechny hospody v Moravským krasu“
No a syn? Přírodopis za jedna!

II.
Nedávno mě jeden při pokecu na cimře přivedl až na festivaly trampské a folk muziky. Nemohla jsem nevzpomenout, na ty nádherné časy! Chvaletický širák, Svojšický slunovrat.
Nádherné 3 dny plné muziky a dobrých lidí. Při 10 000-15 000 lidí nebyl jediný průšvih. Auto klidně odemčený, stan vedle a nikdy se nikomu nic neztratilo! A ta krása, když Brontosauři zpívali : „Budem o něco se rvát, až tu nezůstane stát na kameni kámen, jestli není žádný Bůh, tak nás vezme voda, vzduch a potom amen.“ A těch 10 000 to zpívalo s nima! Dodávám, že to bylo za komoušů.
No ale jenže….. Dětičky, ne? Copak dcera, ta byla u vytržení, seděla a poslouchala a zpívala. Ale to neštěstí, 6 let synek! Byla tam spousta dětí, takže si vždy někde hráli. Věděli jsme , že se jim nic nemůže stát. Člověk si šel pro pivo ke stánku, tam nějaké děcko: „ hele, mám žízeň“ no a co? Tak se mu koupila limonáda, ne? Prostě pohodová parta tisíců lidí.
Jednou jsem synka neviděla celé odpoledne. Myslela jsem, že ho to zmohlo a šel spát do stanu. Ouha!!! K večeru Véna Souček, moderátor Širáku, vyhlašoval:
„Je tu kluk, a vyžral stánek s klobásama! Ať si jej rodiče u stánku vyzvednou“. A já věděla, která bije! Synáček totiž miloval opékané klobásy! Šla jsem tedy ke stánku, ale synátor tam nebyl! A najednou slyším Součka: „ Kluk se našel, je tu se mnou a zdraví rodiče a prý má ještě hlad! Je prý z Plzně a v Plzni asi klobásy nemají, protože rodiče ho nutí jíst doma uvařený blafy!“ A teď ať si jde někdo pro tohle nadělení před zraky 10 000 lidí! No ale ty tisíce lidí nás odměnilo potleskem, když jsem ho na jevišti vyzvedávala.
Na můj dotaz, jestli měl tak velký hlad, že musel žebrat, řekl: „ Nojo, jenže já tam stál, někdo šel, tak jsem mu řekl, že mám chuť na klobásu a on mě jí koupil. Přece vás nebudu v tom davu hledat, ne!“
Pryč jsou ty krásné časy a já se ptám, proč vlastně? Lidi na sebe byli fajn, ne zloba, závist, zášť, nenávist! Takže skončím zase s Brontosaurama:
..“A to všechno proto jen, že pár pánů chce mít den bohatší králů,
pro všechna slova, co z nich jdou, hrabou pro kuličku svou, jen pro tu svou…“


III.


Tak prý mám také napsat něco o sobě. Já, taková tichá, zakřiknutá osoba! Tak se do toho pustím, aby každý viděl, že mám pravdu.
Asi před pěti lety mě navštívili dva kamarádi. Tak jsem řekla: „No počkejte, já vám ukážu, jak se žije v civilizaci!“
První byla na řadě plzeňská věž na kostele sv. Bartoloměje. Říkala jsem si, hned tam, pokud mám ještě sílu. Tak hurá!!!! No vyšlapat 360 schodů a tři žebříky…… Ale klucí byli mladí a přece se nenechám zahanbit! I kdybych duši měla vyplivnout! No z posledních sil jsem zdolala poslední žebřík. Šla jsem za dámu, vzala si šaty a boty na podpatku!!! Tak šly boty dolů, no. Vynadívali jsme se dosyta, je odtud krásný pohled až na Šumavu. No dolů to bylo horší než nahoru, ne? Nahoru jsem občas mohla i po čtyřech! Ale povedlo se bez úrazu.
A ještě do kostela se jít podívat a pak přes náměstí do muzea. Až na konci náměstí jsem si uvědomila, že na mě lidi hloupě koukají a že mě pálí nohy! Šla jsem totiž bosky, ztuhla jsem, že boty zůstaly na věži! Ale ne, klucí byli kamarídi a jeden měl boty v ruksáčku! I když mě nechali vyšlapat prvních asi 50 schodů!
No a pak muzeum, expozice zbraní. Koupila jsem vstupenky, baba mě vnutila rodinnou, že je lacinější. V expozici další baba co kontrolovala vstupenky. A hned? „To jsou synové?“ No a bylo to! Klucí jí řekli, že vlastně ano, že mě adoptovali! Baba byla zvědavá, jak se adoptuje rodič! Takže klucí šli po expozici, já babu za zadkem a furt to chtěla vědět! Nedala pokoj a nedala. Tak jsem jí řekla, že si mě vyhlídli v blázinci a adoptovali mě. Ze zbraní jsem nic neměla.
To nejlepší mě s nimi ještě čekalo. Jeli jsme totiž trolejbusem domů a oni na zastávce si začali hrát na takový, no…… „Mami, čím pojedem“ „Trolejbusem, hoši“ „Mamí, co je trolejbus?“ „To je veliké autíčko, které má tykadélka, kudy jde do toho autíčka proud, aby mohlo jeti“
Co čert nechtěl, jel trolej do vozovny a tykadélka měl stažená! „ Mamiiii, to není trolejbus?“
„ Je, hoši, je“ „ A kde má tykadélka?“ „ No má motor a jede na něj „A proč má tykadélka, když má motor?“ Uff, tahle romluva se odehrávala hlasitě na zastávce plné lidí! Ti koukali, že snad někde jsou kamery a že se natáčí nějaká kravinka!
V troleji to pokračovalo. „Mamííí, můžeme na ty křesílka si sednout?“ „Jistě hoši, ale jak přijde nějaká babička nebo dědeček, musíte je pustit sednout“ „A mamíííí, proč jsi strkala ten papírek tady do toho?“ (Štípala jsem lístky ve strojku). „No to musíme mít, kdyby přišl jeden pán, co se mu říká revizor, tak bysme museli dát korunky za pokutu“ Přistoupila starší paní. Oba vyskočili a hulákali: „ Paní, jste už babička? Naše maminka tady říkala, že máme pustit babičky sednout“.
No trolejbus byl taky uchechtanej, jeden pán nám na Borech řekl, že zapomněl i vystoupit!
Sice možná tohle písání je hloupost, ale my se tenkrát krásně bavili, jak malé děti, no. A pořád na to vzpomínáme, i když jeden z těch kluků se zabil. S tím druhým se občas potkám, kyž přijede do Plzně. Po přivítání se mě vždy zeptá: „ Pojedem s tykadýlkama?“ A pak se smějem jak blázni.
A život je hned hezčí, ne?

(více)

22.06.2008 15:31:20 | 0 komentářů | stálý odkaz

Dnes o životě

Tak dnes jsem se rozhodla psát o životě. Ne zvířecím, ale lidském. Mé první manželství trvalo 10 let a prakticky nikdy manželstvím nebylo, i když z něj jsou dvě nádherné děti. Druhé trvalo jen týden. Manžel vyčetl dětem banány a měl půlhodiny na to, aby odešel z igelitkou z bytu. Třetí trvalo 23 let, bylo moc hezké. I když konec se nějak pokazil.dohodli jsme se tedy oba, že si každý budeme žít po svém.
Měla jsem kamaráda, který chtěl na vsi otevřít hospůdku a obchod. Odjela jsem mu pomoci. Byl to kluk o dost mladší, ale po psychologickém hledisku snad starší než já. Stranil se dost lidí. Zavinila to výchova v rodině. Jako půlročního jej rodiče odložili k 60ti leté babičce, za 2 roky po něm tam přidali jednoho bráchu a za další 3 druhého. Babička ještě tehdy pracovala v JZD, takže žádná rodina! Pak jeho rodiče dostali do nájmu domek od Státního statku a tak se všichni sestěhovali, když bylo Martinovi 12 let. Ale zase byl ponechán sám sobě. Miloval přírodu. Vyučil se opravářem strojů a pracoval pro Státní statek. Když mu bylo 20 let, matka odešla 14 dní před Vánoci od rodiny se zbohatlickým emigrantem. Bráškové se také odstěhovali a Martin zůstal s tátou a s babičkou (z matčino strany) sám. Táta nevydržel napětí a umřel na leukémii. Martin se dál staral o stařenku, které už bylo skoro 90 let! Kdo tohle zažil, ví o čem je řeč. Martinova matka jí vždy navštívila v době výplaty důchodu, aby si stařenka přispěla na rakev! No za pět let po tátovi pochoval Martin i babičku. Pochopitelně, že na rakev nikdo nedal ani korunu! Vše musel zařídit sám. Při občasných návštěvách matky slyšel jen, že smrdí hnojem, aby šel dělat něco jiného! Ale Martinovi bylo na poli dobře! Byl sám bez lidí, které opravdu nemusel, ve své milované přírodě.
A pak jsem se mu do baráčku naverbovala já. Všechny finance jsem vložila do úprav a do zařízení obchodu a hospůdky. Moc jsme si s Martinem rozuměli! Stejná muzika-country, Kryl, Novák, Nohavica! Stejné zájmy-lezení po skalách či starých štolách, historie! Nebyly vyjímky, kdy jsme prostě v neděli sebrali starou škodovku a vyrazili někam. Na lezení nebo do štol. Martin znal krajinu jako své boty. Zažili jsme nádherné chvíle, napětí i srandu. Nebo jsme courali jen tak po lese a povídali si o životě. Večer jsme otevřeli lahvinku ferneta, poslouchali naší milovanou muziku i si zazpívali. Pamatuji, jak jednou bylo zatemění měsíce, my ve spacácích na zahradě a celou noc jsme tento jev pozorovali.
Martin své povolání miloval, tak jsem za ním občas došla na pole, jezdila s ním na traktoru a zase, písničky, povídání. Z Martina přestal být kluk, který se lidí ostýchal a bál. No jak to bývá, kamarádství přerostlo v lásku, ale ne v tom slova smyslu, spíše v důvěru, přátelství. Jeden žil pro toho druhého. Potřebovali jsme ještě úpravy na domku, už jsem tam utopila skoro milionek. Tak si Martin vzal úvěr a já ručila! No co, říkala jsem, je mladej, zaplatí to i když já už nebudu.
Tak jsme žili krásné 2 roky. Jednoho dne se však Martin nevracel z práce. Nebral ani telefon. Když se už chýlilo k večeru, zavolala jsem jeho šéfovi, (nyní majiteli firmy), že nevím, co se děje. Dal mě typ, že Martin vyvážel hnůj tam a tam. Se sousedem jsem se tam rozjela. zároveň s námi tam přijel i majitel. Traktor otevřený, spuštěný motor, rádio hrálo, valník sklopený a Martin nikde! Hned mě napadlo, že se něco stalo! Věděla jsem, že Martin chtěl o víkendu valník opravit, že blblo sklápění. Pochopitelně valník neměl ani STK, tu ostatně neměl ani ten traktor. Začala jsem přehrnovat hnůj, i když mě to majitel zakázal, že se musí počkat na policii! Se sousedem jsme všaj přeházeli hnůj ručně a Martina našli dole, pod ním, udušeného. Nikdo na světě si snad neumí představit ten pocit, ten úlek, ten šok! Já pořád budu vidět Martina, jak leží na břiše pod 7 tunami hnoje! očistila jsem mu obličej od té kejdy a dala poslední pusu. Nikdo se nesnažil vyšetřit, co se přihodilo. Jen měl předsmrtně zlomený kotník. Asi se šel podívat, proč valník nesklápí, zlomil si nohu a chytil se sajtny a malý náraz stačil, aby se vše seypalo. Na pohřbu jsem proti vůli rodinky prosadila jeho zamilovanou "Až mě andělé zavolají k sobě". V domku mě nechala rodinka žít ještě rok, ale pak nastalo peklo a to takové, že jsem to já vzdala, i když nemám ve zvyku něco vzdávat. Ale hrozby upálením ukrajinskou mafií.... Vzala jsem Britu a Šmudlinu a odstěhovala se. Dokonce jsem měla a mám zakázaný přístup k jeho hrobu. Ani soud se nezajímal o finance, takže řádně platím úvěr za Martina, i když ráda! Dala byh snad vše, jen kdyby jsme zase mohli zasednout večer k písničkám nebo pozorovat hvězdy a Měsíc. Nebo najít staré statky, o které v pohraničí nebyla nouze a představovat si, jak tam lidé žili, jak se milovali a nenáviděli.
Život ale musí jít dál, i když to asi nikdy nezahojí tu ránu v dušičce.
Dnes jsme si ránu obnovila, známý jel do Mariánek a tak mě nabídl, abych jela s ním. Vysadil mě na hřbitově a já měla hodinu na to, být zase s Martinem. Po dvou letech. Vše jsem mu pověděla, pak pohladila studený kámen, otřela slzy, které Martin nikdy neměl rád.
Takže, Matýsku, víš, že jsem tam byla, a děkuji za všechno. Pokud existuje něco, určitě se sejdeme, ne? (Hele, už se nebojím pavouků!)
A Brita tě určitě posílá olíznutí čumáčku!
Papapa.

(více)

22.06.2008 01:00:00 | 1 komentářů | stálý odkaz


Profil

Jméno: Hana Růžková
 poslat vzkaz autorovi

Aktuální články

Plněné papriky
Vepřová pečeně s petrž...
Masové šišky s překvap...
Rychlá jahodová charlo...
Vtípek!
Roláda s kokosovou náp...
Nugátové řezy s rozink...
Piškotová roláda
Podlistníky
Jablečný dort
Putin
Vtipy

Rubriky

Všechny rubriky
Něco o mně
Maso- drůbež-kuře
Maso-drůbež- kachna
Maso-drůbež-krůta
Maso vepřové
Maso-drůbež-husa
Maso-hovězí
Mleté maso
Maso-telecí
Maso- zvěřina
Maso-králík
Maso-skopové, jehněčí
Uzeniny, uzené maso
Těstoviny
Vnitřnosti
Guláše II.
Guláše
Pivní specialitky
Polévky
Zabijačkové pochoutky
Sýrové recepty
Vaječné dobrůtky
Zelenina-cuketa
Zelenina-papriky
Zelenina-rajčata
Zelenina-špenát
Zelenina-brambory
Zelenina-květák, brokolice
Zelenina-salát, chřest, ostatní
Zelenina-zelí
Zelenina-kedlubny
Ryby
Vánoční pečení
Sladkosti
Sladkosti-puding
Světové kuchyně
Letní grilování
Sladkosti: Rolády
České dobroty
Velikonoce
Bábovky
Sladkosti-Řezy
Nepečené dobrůtky
Marinády
Ovocné saláty
Topinkové ňamky
Houby
Saláty
Zavařené dobroty
Slané dobrůtky
Utopenci
Mořské plody
Pomazánky
Dobré rady
Vtipy
Dobré rady II
Nápoje
Citáty a moudra
Poezie
Pohádky a básničky
Dějiny
O Plzni
Vtipné glosy a články
Vaše křestní jméno
Pravdivý horoskop
Horoskopy
Indiánský horoskop
Písničky, co mám ráda-Nedvědi
Písničky, co mám ráda-Lokálka
Písničky, co mám ráda-Karel Kryl
Písničky, co mám ráda-Petr Novák
Písničky, co mám ráda-Divokej Bill
Písničky, co mám ráda-Rangers
Písničky, co mám ráda-Nezmaři
Písničky, co mám ráda-Kamelot
Písničky, co mám ráda-Mý slzy neuvidíš
Písničky, co mám ráda-Kabát
Písničky, co mám ráda - Strašlivá podívaná
Něco z mé tvorby

Archiv


Fotoalbum


RSS

počítadlo.abz.cz

TXT.cz
HLEDAT | UPOZORNIT
Vytvořit blog | Přihlásit se