Tele žere lidi! (pověst z Plzně)

Tele žere lidi!
Nedaleko Plzně, v jedné vesničce, žil jeden chlap, velice oddaný chlastu a karbanu. Všechny prachy hned prochlastal a prohrál, a tak neměl ani pořádný gatě a kvádro. Jednou jej kamarádí pozvali na svatbu. Jééé, jak by rád šel, ale ty roztrhaný hadry? Jak by to vypadalo? Proto se vydal do Plzně na trh, jestli by něco nevyžebral. Než došel k bráně, vedla cesta kolem šibenice. A tam visel nějakej oběšenec, co měl na sobě docela prima gatě. Přistavil si žebřík a chtěl mu gatě sundat. Ale nešlo to! Oběšenej tam byl teprve od rána, natekly mu nohy a gatě prostě nešly dolů. Vzal tedy kudlu a obě nohy opižlal i s gatěma. Dal si každou pod paži a hurá do města. Byl už večer, a tak zamířil rovnou do knajpy. Nohy dal v síni do kouta a šel somrovat, jestli by nemohl v knajpě přespat. Sice to nebyl interhotel, ale hospodská mu ustlala na peci.
V noci slyšel hostinský kravál z chléva a tak vzbudil ženu a poslal jí tam. Přece se nebude obtěžovat on! Ta za chvilku přišla a radostně oznámila, že se jejich krávě narodilo telátko.
Hostinský hned, že je v chlévě zima a tak aby telátko přinesla do jizby a strčila k peci.
Náš pocestný se za rozbřesku probudil, všechno spalo, vykradl se do síně, sundal z uříznutých nohou gatě a nohy strčil na pec a vypařil se. A prchal z Plzně.
Ráno hospodský poslal ženu, aby vzbudila hosta. Ta šla k peci, viděla nohy, tak za jednu zatahala a ta jí zůstala v ruce! Zatahala za druhou a zase! Měla v ruce i druhou! Začala řvát jak pominutá, že tele sežralo hosta. Jak to hostinský viděl a slyšel, pádil za purkmistrem.
Purkmistr sezval konšely a dlouho, dlouho se radili, co mají udělat. Mezitím se celá událost rozkřikla po Plzni a lidi měli strach, aby se tele nedostalo ven a nezačalo je spásat. Tak všichni pádili na radnici a chtěli trest pro tele. A tak byl vynesen rozsudek: tele zlikvidovat.
Někteří odvážní se tedy oblékli do zbroje a vyrazili k hospodě. Jak otevřeli dveře, tele se leklo a chtělo prchnout. Hrdinní měšťané však také dostali strach buchli s dveřma a pádili pryč. Zastavili se až na náměstí.
No nastal po městě pěkný chaos! Lidi si balili věci a chtěli prchat z města. Tak městská rada rozhodla hospodu vykoupit a jako hnízdo čárů jí vypálit.
Nebylo však dost na jednom neštěstí. Oheň přeskočil z hospody na okolní domy a za chvíli bylo celé okolí v jednom plameni. Jen déšť, co se spustil, zabránil další pohromě a oheň uhasil. Přesto patnáct domů lehlo popelem.
A tak měšťané doplatili na svou hloupost.
(více)

22.02.2010 11:12:26 | 0 komentářů | stálý odkaz

O plzeňské Bílé paní

O plzeňské Bílé paní
Jak jsem už psala, před půl tisíciletím se v Čechách žilo náramně! Neválčilo se, všeho dostatek. Ženský se parádily jak mohly. A jak se žralo! Při svatbách a jiných žranicích se rožnily nejen celé ovce, ale i celí voli, nadívaní různými druhy mas! Mezi lidma panovalo takový přežírání, že bylo vydáno nařízení, že k obědu nesmí být víc jak sedm jídel a k večeři více než šest! Ovšem nepočítaly se mazance a ovoce. A co se vychlastalo! Z chlastu vznikaly pak hádky a rvanice. Občas došlo i na mord.
Nebyl nepřítel, tak co s nudou? No tak, do toho, Češi, ne? Loupeživí rytíři a i jiná sebranka okrádali pokojné cestující a i sami sebe. (tento zvyk se dochoval).
Na plzeňském předměstí Pod Všemi svatými měl dvůr pan Bavůrek ze Švamberka. Byl to zmetek. S každým se jen hádal a jak mohl provést někomu něco nedobrého, tak hurá do toho! Byl častým hostem v plzeňských krčmách a chlastal jak duha. Pak se rval.
Na své latifundii choval více ovcí než dovolovala městská rada. Vyháněl je se napást na pozemky boleveckých sedláků, co by spásal svoje, ne?
A jaký to byl parádník! Hadry podle poslední módy, pozval si krejčího až z Němec. Konečně ale jednou už radní toho měli dost! Pozvali si ho na radnici a tam mu dali do těla. Bavůrek začal tvrdit, že už bude hodný. Ale sliby – chyby! Pokračoval dál.
Tak si ho zavolali znova a vypověděli jej z města. A jestli se ukáže ve městě nebo jen v okolí hradeb, tak uvidí ten tanec!
Co mu zbývalo? Rozloučil se se svými služebníky, co byli jako on, se svou milenkou Sabinou a vydal se na svoji zchátralou tvrz Křínov u Plané.
Ale nezapomněl na svou pomstu! Jak mohl, přepadával plzeňské kupce na cestách a jak to bývá, za malý úplatek měl plno spojenců a zvědů. Jenže za chvíli Bavůrkovi nestačili už jen plzeňští, začal se navážet i do jiných. A tak se Plzeňští domluvili s Klatovskými, Stříbrskými, Sušickými a Domažlickými a sebrali své zbrojnoše a vyrazili ke Křínovu. Po šesti dnech obléhání to Bavůrek musel vzdát, byl zajat a převezen do Plzně. A tady se sešlo velké plénum z měst a vyneslo rozsudek. Hned po jeho vyhlášení byl Bavůrek vyveden na plzeňský rynek a tady mu usekl kat hlavu. Bylo to dne 4.2. LP 1507.
Milenka pana Bavůrka, Simona, sice plakala, naříkala, bědovala a i vyhrožovala při souzení, ale málo platné. Nesměla se s ním dokonce ani rozloučit v městské base. Hned, jak upadla Javůrkovi hlava, utíkala do bývalého dvora pana Bavůrka a tam ukončila svůj život, když se ve velké světnici oběsila. Dům měl pak i jiné majitele, ale od té doby viděli lidé vždy o půlnoci v domě Bílou paní, která za neustálého vzdychání a hekání procházela všemi místnostmi. Teprve, když byl dům zbořen a postaven nový, ustala se svýma procházkama.
Do dnes stojí tento nový dům na rozcestí Lochotínské ulice a ulice Pod Všemi svatými.
(více)

15.02.2010 15:26:28 | 0 komentářů | stálý odkaz

O pošahaném andělíčkovi

U svatýho Bartoloměje, teď už se vůbec nic neděje
Ve středověku to bylo jiný, vždyť žili taky jiný lidi
A měli jiný starosti a taky jiný radosti
A jinou mentalitu a jinou brutalitu
A mámy děti strašívali čertem nebo bílou paní
kulhavou klekánicí, všechno bylo jiný
Jen pověsti přetrvali o podivných věcích
o podivných postavách za měsíčních nocí
I v Plzni takový místo je, chodíme všichni kolem něj
To když nám smůla dupe na paty, to když nám není hej
Tak pohladíme andělíčka na mříži Olivetské hory
"andělíčku můj strážníčku" mě smutek trochu bolí
A kdysi sem lidé putovali z Bavor dokonce z Rakous
prý se tu uzdravovali, říkal jeden francouz
Kdo tam koště položil, nežidů se zbavil
Kdo tam berlu postavil, dokonce sám chodil
A kdo odtamtud něco vzal, se zlou se potázal
kdo berlu, nic moc nekoukal, raději se odbelhal
A stříbrný andělíček na starý mříži
se na nás trochu šklebí, co je pravda to jen on ví (více)

07.02.2010 12:45:06 | 1 komentářů | Autor: Démophobia | stálý odkaz

O Kozinovi

Lomikare, Lomikare, co jsi to jen udělal
Ty jeden uličníku Kozinu jsi popravit dal
To se ti nemusí vyplatit, za jeho smrt musíš zaplatit - a hned
Helou, helou, helou nazdar v pekle
Helou, helou, helou do roka a do dne
Lomikare ty, bezbožníku proč to děláš
Vždyť na slamníku ty jsi nikdá neležel

Honza Sladkej Kozina byl slavnej vůdce sedláků
Měl psa, na hlavě setsona, vlašku spoustu mindráků
To se musí někde projevit, u něho konkrétně on chtěl víc a už nic
Helou, tak už to chodí
Helou, kdo chce víc ten škodí
Honzo, Honzo ty naivní blázne měls to vědět, že to vždycky vázne
Na prostých lidech a ti většinou zklamou

Tak bul téra chycen a posléze oběšen
V místech, co se dnes dělá pivo - každý byl vyděšen
S jeho kostmi vítr rok si hrál
Lomikar v Trhanově se jen smál - bláha
Helou, do roka a do dne
Helou, nazdar Lomikare
Tak to vidíš, už jsme tady oba, kde je radost
A kde je zloba a kde je pravda, kdo z nás ji má

(více)

07.02.2010 12:41:07 | 1 komentářů | Autor: Démophobia | stálý odkaz

Legenda o Bártovi

Že v kostele visí zvony, to každej ví
Ale jaký vlastně mají jména málokdo tuší
A já vám o tom zazpívám smutnou písničku
O tom, že jako těla mají možná i duši

Mají i duši

Tak třeba starej Bartoloměj ve věži na náměstí
Byl slyšet v klidných dobách, oznamoval i neštěstí
Když zvonil všichni říkali - hele Bárta mluví
Měli ho všichni rádi a on měl rád je

A on je měl rád

Když měl čas tak i čaroval v druziovských lesích
Nebo si jen tak povídal s Marií i s Annou
A samozřejmě s Václavem, věrným kamarádem
Možná ho brali jako tátu a možná, že vůbec ne

Možná že vůbec ne (a já věřím že jo)

A jak už to v životě chodí i on jednou zemřel
Našli ho dole pod zvonicí - kostel celej shořel
I když roztavil, jeho duše zůstala
Ze zbytků zvonař ulil novej a on zvoní dál

A on zvoní dál, možná je zvonů král

(více)

07.02.2010 12:36:12 | 0 komentářů | Autor: Démophobia | stálý odkaz

Plzeňské jaro

Plzeňské jaro
Jaká byla Plzeň tak ve 40 letech minulého století? Malé městečko úředníků, kupců, řemeslníků. Nízké domy, jen radnice na náměstí a kostel se pyšně zvedaly nahoru. Kolem dokola města jen krásné louky a lány obilí. Žádný komíny, co by ničily vzduch!
Občané, no to byla vznešenost sama! Promenády, to byla vždy modní přehlídka! Pánové – fraky, pestré vesty a kolem krku krásně uvázané šátky, v ruce šviháckou hůlku. Na hlavách cylindry. Když potkali dámu, cylindr smekli a krásně se uklonili! Dámy nosily dlouhé sukně, kloboučky na hlavičkách, pod nimi krásné lokýnky. Krásná podívaná byla na plzeňáky! Jen ta jejich řeč! Nebyla česká, nebyla německá, byla prostě plzeňská! Všude byly německé nápisy. Plzeňáci byli povolní k nařízení mocnáře, tak němčili a když to neuměli, tak to aspoň mělo německý nátěr. Zdálo se být bláznovství v tomto městě se pokoušet o návrat k čisté mateřštině. Na to byli plzeňáci moc pohodlní. Chtít, aby se česky zdravili, aby četli české knihy, to byla práce hodná obra! Ale přesto se dařilo, sice pomaloučku, ale přesto jo. První, kdo to nalajnoval byl profesor zdejšího filozofického ústavu Josef Vojtěch Sedláček.
Od r.1816 učil studenty ZDARMA českému jazyku.. V té době nebyly v Plzni vůbec české školy! Na naléhání Sedláčka a jiných byla nakonec v Plzni otevřena L.P.1819 první česká škola. Učitel to lehké neměl, protože měl najednou na starosti až 300 dětí!
Ale ujímalo se to! Když profesor Sedláček L.P.1836 zemřel, měl už řadu následovníků.
Žezlo přebral Josef František Smetana, také profesor na filozofickém ústavu. A tady u něj vlastně prožíval tři krásné roky jeho synovec Bedřich Smetana. Béďu otecko poslal do Plzně, aby tady dokončil studia pod nadržováním strýčka. Béďa studoval hudbu, miloval ji. A Plzeň už tehdy hudbou dost žila. Co bylo v Plzni plesů a zábav! Pořádaly se v hostincích, kasinech a i v domácnostech! A co když se Béďa seznámil s krásnou Katkou Kolárovou! Chodili spolu na tanečky a ven do přírody. Byla to nejkrásnější tři léta v Béďově životě. Nejenže tady poznal svou milovanou ženu, ale pod vlivem strýce Josefa se nořil do duše českého národa.
Dojmy z výletů po okolí Plzně se projevily v jeho hudbě k Prodané nevěstě. A také pod vlivem strýce se u něj utvářela vidina nesmrtelného národa, který zní v arii Libuše:
„Můj drahý národ český neskoná! On pekla hrůzy slavně, slavně překoná!“
(více)

03.02.2010 15:16:58 | 4 komentářů | stálý odkaz

O Radyni

O Radyni
Jako potemnělá sfinga kouká na plzeňskou kotlinu zřícenina hradu Radyně.
Hrad založil Karel IV L.P. 1356 na ochranu svých statků v tomhle kraji. Dokončen byl L.P.1361. To byl fofr, co? Hrad Karel pojmenoval po sobě a svém titulu – Karlskrone. Lidé však říkali hradu podle kopce, na kterémm stál – Radyně. Bouřlivé události se však hnaly krajem a hrad pustl. Už téměř půl tisíciletí je z něj zřícenina. Tak se zapomnělo, kdo vlastně hrad založil a lidé si vymysleli pověst o jeho založení.
Prý: Charvátská kněžna očekávala potomka. Chtěla holčičku, tak si pozvala na hrad babu, co se v tom vyznala. Ta jí však řekla, že bude mít kluka! Kněžna se tak naštvala že zařvala: „To bych měla raději osla!“ A co se nestalo! Zanedlouho porodila kluka a ten měl oslí uši! Kněžna se na něj ani nepodívala a ihned jej odložila. Dala jej cizím lidem, aby ho odlifrovali na hrad. Lidé jej pojmenovali Radouš. Všichni se mu posmívali pro jeho oslí uši a tak z něj vyrostl zlý a mstivý spratek. Když tak nějak dospěl, vzal kramle z hradu a vydal se na vandr. Dlouho, dlouho bloudil. Jednoho dne se, hladový a utrmácený, dostal na krásnou louku uprostřed lesa. A tam uviděl spát dědu s dlouhým šedivým bíbrem až do pasu. Vedle dědka leželo krásný papání. Radouš neodolal, okusil, ale jak to bývá, snědl všechno! Pak uviděl, že dědek má pod hlavou velkou černou knihu. Tak ji taky uzmul, dědek pořád spal a tak Radouš zdrhal, co mu nohy stačily. Pak už nemohl, nacpané břicho a běh udělaly svoje. Padnul na nějaké skále na záda, a usnul. Jak se potom probudil, začal ze zvědavosti listovat v knize, ale tam viděl jen divná znamení a divná slova. Tak to zkusil a najednou se před ním objevil mužíček a ptal se, co žádá! Radouš už byl znova hladový, tak požádal o jídlo! Jéjku, mužíček nanosil dobrůtek! Když to spořádal tak se dal zas do luštění. A zase! Sotva zas řekl jiná slova, tak před ním stál celý pluk malých divných mužíků a zase se ptali na jeho přání. Radouš měl sice plné gatě, ale jen tak plácl, aby mu na téhle skále postavili pevný hrad. Sotva přání vyslovil, nastalo velké hemžení. Mužíci se pustili do díla. Radouš, přežranej a tak nějak umordovanej, usnul.
Když se probudil, stál před ním krásný pevný hrad. Vešel dovnitř a tam všude sloužící, stoly se prohýbaly pod jídlem, v ložnici ustláno, v krbech všude oheň….Tak Radouš nazval hrad po sobě: Radyní.
Radouš měl vše, na co pomyslel. Stal se mocným pánem i okolí. Když mu něco nešlapalo, otevřel knihu a přečetl něco a hned bylo po jeho.
Pak na Radouše vlezly choutky a mužíci mu museli přivést nejkrásnější děvče z okolí. S ní žil v samých radovánkách a v blahobytu. Jenže! Když se jeho ženě narodilo dítě, mělo oslí uši! Radouš se tak naštval, že dal ženu a dítě ihned zabít! A zase mu museli pidimužící přivést jinou krásnou pannu. Jenže se to opakovalo! Zas dítě s oslíma učiskama a zas poprava ženy i děcka. A tak to šlo pořád a pořád. Prý těch ženských bylo asi padesát!
Radouš se ničeho nebál, měl vlastně všechno i ochranu. Jen se bál bouřky. To se vždy ukryl v nejhlubším sklepě hradu kam zvuk hromu nedolehl. Na krku měl medailonek, který mu kdysi dala matka než ho vyrazila.
Jednou se z věže tak rozhlížel po krásné krajině okolo, když se náhle ze západu přihnaly černé mraky. Začalo se blýskat a Radouš pádil dolů do sklepa. Chtěl se chytit medailonku, protože už i hřmělo, ale řetízek se přetrhl a on medailonek ztratil. Najednou blesk uhodil do věže, chytla střecha a zdi se začaly kácet. A sypat na nebohého Radouše a pohřbily jej ve svých sutinách. Celý hrad se vlastně sesypal.
A tak tam někde asi ještě leží, zasypán kamením…….
Krásně o tom zpívá prima plzeňská kapela Strašlivá podívaná:

Vysoko nad městem Plzni je Radyně.
Hrad, na kterém za své zločiny navěky straší ukrutný Radouš.

Povězte, pane ušatý
povězte, co vás trápí
proč je váš obličej chlupatý
a na rukou rostou vám drápy

Nikdy jste nebyl pohledný
takové nijaké kvítí
přece se vámi ohlédly
holky, co se teď štítí

Smutno je na hradu Radyně
když Meluzína zpívá
pelyněk vařený ve víně
popíjí Radouš a zívá

Dál mu nejde do hlavy proč se o něm vypráví povídačky kruté!
V nich od krve má rukávy a vražda prý ho pobaví, oči má žlučí žluté

Kdo ví, jak bylo to před lety!
Možná, že úplně jinak!
Ne vždycky zaslouží t
ten, komu je přišita vina
(více)

03.02.2010 12:36:25 | 2 komentářů | stálý odkaz

Litický hrad

Hrad v Liticích
Dnes již Litice patří k Plzni, dřív to byla malá vesnička. Na vysokém ostrohu nad řekou Radbuzou stával kdysi mocný a pevný hrad. Dodnes se tam vidí zbytky zdí a hluboký příkop, který odděloval hradiště od přístupové cesty. Byl to jeden z nejstarších hradů na Plzeňsku a založili jej páni Drslavici, kteří mnoho let měli mandát spravovat jménem knížat a králů zdejší kraj. Pak se ze západu vystěhovali, hrad chátral a lidičky jej pomalu rozkrádali na stavbu svých chatrčí.
Ale prý je ve zdejším sklepení ukrytý poklad! Ve velké železné truhle je stříbro, zlato a i drahé kamení! Truhlu ale hlídá velký černý pes, jenž plive oheň a strašně cení své tesáky.
O Štědrém dnu, kdy se v místním litickém kostelíku slouží půlnoční mše, obíhá kolem hradu krásný bělouš, který má v hubě zlatý klíč. Není však každému dáno, aby bělouška viděl. To mohou jen ti, co se narodili v neděli. Kdyby se však některému z nich povedlo dostat klíč z huby bělouše, černá čuba zmizí a před šťastlivcem bude truhla. Zlatým klíčem jí otevře a může si nabrat tolik, kolik chce. Jen musí dát bacha, ve sklepě nesmí zůstat déle, než trvá pobožnost. Jakmile při půlnoční dozní poslední zvoneček, zavře se sklep a nikdo se už ven nedostane.
Tak bacha na to, kdo byste přijel i s přívěsem pro poklad!

(více)

03.02.2010 10:43:25 | 0 komentářů | stálý odkaz

Radobyčice

Radobyčice
Jako všude v okolí města žili na vesnicích sedláci. A ti se rádi zbavovali své každodenní dřiny a vypravovali se do blízkého města si vyhodit z kopýtka. Navštěvovali týdenní trhy, kde prodávali své výrobky a přebytky a tak byly i grošíky. Něco také nakoupili, aby nepřijeli domů s prázdnou. Ale vždy si našli chvilku, aby navštívili plzeňské krčmy. Jakmile zasedli, hned si poroučeli dobré a silné pivo a k tomu přikusovali calty (něco na způsob housky). To byla na milé sedláky podívaná, jak se cpali! Vypadalo to, jako když se nadívají buřty. Tváře měli jak oteklé, zubama trhali calty, žvýkali a přitom pořád mleli, až jim od huby odletovaly drobky. Ale to neřešili. Museli to vychutnat až do dna. A když se najedli a nabumbali, začali si pobrukovat, zpívat a pokřikovat jeden na druhého srandičky. No a jak to bývá u chlapů, rádi si zahráli karban nebo kostky. To je vždy tak rozdovádělo, že i když byli v podstatě lakomci, tak karban a kostky si ujít nenechali a grošíky se stěhovaly z jedné kapsy do druhé. No někdy se to bujné veselí strhlo ve rvačku, která pak pokračovala i na ulici. Ale biřici, tehdejší speciální jednotka ramene spravedlnosti, ihned zakročili a žádné párání! Šub do basy. A tam nedostali menu, ale jen chléb a vodu.
Nejvíc vyváděli sedláci z nedaleké plzeňské vsi, která ležela na řece Úhlavě. Měšťané ani pořádně jméno té vesnice neznali, ale říkalo se o tamních sedlácích, že jsou rádi na světě a z bujnosti že nejdou pro facku daleko. A tak se jejich vesnici začalo říkat Rado bičicí. Tak se veselost tamních sedláků dostala i do jména vesnice. Poprvé se toto jméno objevilo v písemných zápisech L.P.1444 a již tam zůstalo dodnes.

(více)

03.02.2010 10:09:02 | 0 komentářů | stálý odkaz

Zakletá panna

Zakletá panna
Nad plzeňskou Doubravkou se rozkládá zalesněný kopec – Chlum. Je to vyhaslá sopka. Na Chlumu je rozhledna, ze které je nádherný pohled na Plzeň. I tento vrch má svou pověst.
Stalo se kdysi, že plzeňský měšťan se vracel z rokycanského trhu. Za vozem mu poskakovala ošklivá velká ropucha a najednou hop! A měl jí ve voze! Když to měšťan viděl, ošklivostí se mu postavily všechny chlupy. Vzal bič a vystrnadil ropuchu. Za chvíli se ohlédl a ejhle! Ta ošklivá mrška si znova lebedila u něj na voze. Znova jí vyhodil, ale nic platno. Nezdolná žabka se mu tam usadila vždy znova a znova. Už byl vzteky bez sebe. Když se blížili ke Chlumu tak rezignoval se slovy: „Když se nedáš odbýt, tak tu halt zůstaň!“ Sotva to dořekl, ropucha se proměnila v krásnou pannu a moc mu děkovala, že jí vysvobodil ze zakletí. „Sedm let jsem byla zakletá od zlého čaroděje, protože jsem se nechtěla stát jeho nevěstou. Tak mě ze msty proměnil v ošklivou ropuchu. Tys mě vysvobodil a já se ti odměním. Až přijedeš domů, jdi do sklepa a dej se chodbou, co vede na východ. Dostaneš se na její konec a tam ve zdi je velký kámen. Vylom jej a uvidíš!“ Řekla a zmizela!
Měšťan si myslel, že si na chvíli schrupnul, protože si při dlouhé cestě mohutně přihýbal z čutory. Ale stejně mu to nedalo, přijel domu, šel do sklepa a opravdu tam našel velký kámen! Když jej vylomil, našel pod ním velkou truhlici plnou zlaťáků!
Tak bacha a žabky nevyhánět! I ošklivá ropucha může být zakletá dívčina, která za vysvobození klidně přenechá konto!
(více)

03.02.2010 09:13:29 | 0 komentářů | stálý odkaz

Krkavec

Krkavec
Nedaleko Plzně směrem na sever je vršek s divným názvem – Krkavec. V pohanských dobách před tisíciletími tu prý stávalo obětiště. U něho se scházeli usedlíci, aby svým bohům přinášeli oběti – zvířata, obilí i ovoce. Zdejší obětiště bylo proslulé i tím, že místní kněží dokázali předpovídat budoucnost. Proto před každým rozhodnutím přicházeli lidé sem nahoru na kopec, přinášeli oběti a žádali kněze, aby jim věštili. Kněží zapálili oběť na oltáři a pozorovali, co budou dělat krkavci, kteří v mocných houfech obývali tento zalesněný kopec.
Když přiletěli a kroužili nad oltářem, bylo to v tahu. Předpověď byla nepříznivá. Když však vzali kramle a hurá pryč a vrátili se až po vykonání oběti, bylo vše v pohodě a lidé mohli doufat v příznivý výsledek.
Protože krkavců tady bylo opravdu moc a moc začalo se vršku říkat Krkavec a tenhle název se udržel po celé věky a přetrvává dodnes.

(více)

03.02.2010 08:58:46 | 0 komentářů | stálý odkaz

Jíkalka

Jíkala
Při cestě z Plzně do Skvrňan prý kdysi strašil duch! Když se někdo vracel z Plzně, volával na něj: „Hej, hej, kampa?“ Když byl chodec tak nějak pod vlivem zlatého plzeňského moku a posměšně mu odpověděl, začal kolem něj rajtovat! Měl ohnivé oči, dlouhé vlasy ve dredech až na ramena, na rukou drápy a na nohou kopyta! Tak dlouho skákal kolem pocestného, až ho svedl z cesty a ten pak bloudil dlouho a dlouho. Až ráno se se vždy nějak probral a zíral, kde vlastně je.
Lidé si vykládali, že to je duch nějakého velmože. Usadil se tady se svými lidmi. Když pak umřel, pochovali jej v plné zbroji s kopím, štítem a dokonce mu do hrobu dali i jeho oblíbeného koně. Když se v těch místech před půl stoletím stavělo, opravdu se našel vzácný bronzový štít, který je dnes ozdobou plzeňského muzea.
V těch místech, kde duch hejkal, se začalo říkat Hejkalka, ale lidé časem název zkomolili a tak se tam dodnes říká Jíkala.
Pánnové, nehejká na vás taky nějaký duch, když se vracíte ze své oblíbené hospůdky a najednou se proberete ráno někde jinde?
(více)

02.02.2010 12:00:09 | 0 komentářů | stálý odkaz

Peklo

Peklo
U řeky Mže, hned za starou Plzní bylo pusto. Jen tu měl chatrč starý rybář se svou babou. Byli to lidé nevrlí, s nikým se moc nebavili a tak je nikdo nevyhledával. Dědek lovil čudličky, babka se věnovala šamanství. Bylinky a předpovědi budoucnosti. Chodili sem hlavně mladí a zamilovaní. Ale pověst, že dědek s babou jsou ve spojení s ďáblem jim vždy nahnala tolik strachu, že se cítili nejistí a měli plný gatě hned. Ostatní lidé se chatrči vyhýbali.
Jednou se ale stalo, že tam zabloudil nějaký chodec, co si přihnul z korbele a chatrč nebyla! Jen hluboká strž místo ní! Lidé začali říkat, že si pro rybáře a jeho babu přišel jejich nadřízený a odnesl je do pekla. Od té doby se tomu místu říká až dodnes Peklo.
Nedaleko stával mlýn, zvaný Podhorní, ale lidé mu také říkali Pekelný. Mlynář měl totiž za povinnost dodávat městskému katu žebřík, kdykoliv kat potřeboval. Proto se ve mlýně objevoval čert, přestrojený za krajánka.
Dnes tam stojí krásný palác,kde jsou velké kulturní akce, dříve to byl Dům odborářů. A přesto se tam pořád říká: PEKLO! (anebo právě proto?)
(více)

02.02.2010 11:43:11 | 0 komentářů | stálý odkaz

O Kozinovi

O Kozinovi

Od nepaměti byli v pohraničních lesích Šumavy a Českého lesa usazeni Chodové. Tyto hluboké a neproniknutelné lesy sahaly pomalu až k Plzni. V jejich blízkosti byly jen chodské vesnice, co se táhly od Domažlic přes Přimdu až k Plané. Dodnes je nejsevernější výspou Chodova Planá.
Chdové věrně a poctivě dělali pohraničníky a měli za to od panovníka zvláštní výsady. Byli svobodní, nepodléhali žádným vrchním, jejich pán byl vždy jen český král. V Domažlicích na hradě měli svého rychtáře, co soudil zmatky, v lesích mohli svobodně lovit zvěř, což tehdy směli jen páni. Pergameny, na nichž byla tato práva, daná českými králi zapsaná, pečlivě schovávali na domažlickém hradě.
Před několika staletími se však začaly věci měnit. Panovník začal do Čech povolávat cizáky, aby obsazovali řídce osídlená území. Jasný, šlo mu o grošíky! Postupně dával skopčákům chodské vesnice. Chodové se statečně bránili a něco ubránili. Zbylo už jen asi 11 vesnic, kde byli jen Chodové.
Po třicetileté válce se však stal pánem Chodska tupý a bezohledný skopčák Laminger. Chtěl, aby makali jako ostatní poddaní a chtěl na nich jejich pergameny! Ale kdepak Chodové! Ukrývali je po různých místech. Nakonec se dostaly do ochrany do Újezda, na statek Jana Sladkého, kterému se říkalo Kozina. Zase to někdo bonznul a tak nastoupila elitní jednotka drábů a biřiců a pergamenů se zmocnila. Laminger z nich odstřihal pečeti a tak pergameny pozbyly platnost.
Chodové se nevzdávali. Stěžovali si snad všude, ale marně. Žádali dokonce samotného císaře, ale patřičně nepodpláceli úředníky. Když se obrátili k zemskému soudu do Prahy, tak se jim soud vysmál a posly dali zavřít. To by scházelo, aby si sedlák stěžoval na pány, to by byl pěkný pořádek! (jak se dějiny opakují, co?)
A tak na Chodsku došlo k bitkám mezi sedláky a Lamingerovými vojáky. Ti měli přesilu.
V Praze se pak konal soud nad Chody a tři z nich měli být popraveni pro výstrahu. Císař však nebyl zas takový a povolil popravu jen jednoho. Kdo to však bude? Hlavními vůdci Chodů byl rychtář Hrubý a Jan Sladký Kozina. Jenže Hrubý ještě v krimu zemřel a tak to byl Jan, kdo měl být popraven. Exekuce se měla konat v Plzni a byli sem nahnáni všichni Chodové, aby viděli, co se stane, když neposlechnou pány.
Na počátku listopadu L.P.1695 tedy eskortovali Kozinu z Prahy do Plzně a zavřeli v base za radnicí. Poprava se měla konat 28.listopadu.
Ten den vyvedli teda Kozinu, zvoncem u vchodu mu zvonili na poslední cestu a Chodové mu kropili cestu slzami.
V místech dnešního pivovaru, na cestě k Doubravce, stávala šibenice. Tam Honza Kozina dorazil. Rozloučil se pohledem s manželkou, dětmi, rodiči a se svými krajany. Podíval se naposled na oblohu a zvolal: „Lomikare, Lomikare do roka a do dne tě zvu na Boží súd!“ A v tom mu hodil kat smyčku a zatáhl.
Splnilo se! Zrzavý Laminger, zvaný Lomikar, do roka a do dne šel také pod kytičky.
Ale hned po popravě si ta zrzavá zrůda vymohla, že tělo Koziny musí viset na šibenici tak dlouho, dokud ho ptáci a zvěř nezruší.
Chtěli po čase Chodové změnit tuto krutost, ale páni z Prahy nepovolili! I když zrzek Lomikarů už nebyl, ale měli strach, že se Chodové pohřbením Koziny nějak vzpamatují.
Bylo to již rok a půl, co tělo pořád viselo. Nejvíc byli naštvaní občané z obce Doubravka, protože při cestě k nim musel každý projít kolem rozkládajícího se těla. Tak se naštvali, tělo sundali, zákaz nezákaz a tajně pochovali Kozinu na svém hřbitůvku u sv. Jiří.
Páni, i když se to dozvěděli a chtěli začít vyšetřovat, ale usoudili, že to je blbost a dělali jakoby nic.
A tak Jan Sladký – Kozina má místo posledního odpočinku u sv. Jiří v Doubravce.
Díky doubraveckým lidičkám!
(Jsem hrdá na to, že jsem rodilá doubravečačka!)








(více)

02.02.2010 10:52:30 | 1 komentářů | stálý odkaz

Hlásný na plzeňské věži

Hlásný na plzeňské věži

Ať se z kterékoliv strany někdo podívá na Plzeň, vidí, jak se nad ní zvedá štíhlá věž kostela sv. Bartoloměje. Rovněž tak, ať se přijíždí do Plzně po jakékoliv silnici, je vždy uprostřed pohledu plzeňská věž. Nevěříte? Někdy si všimněte, kdo pojedete autem do Plzně! Uprostřed náměstí je totiž mohutný a krásný kostel, jehož věž, jako ukazováček, směřuje k nebesům. Věž, se svými 102 m je nejvyšší kostelní stavbou v Česku. Původně měly být věže dvě, ale lidé si zamanuli, že to má každý a tak se dokončila jen ta jedna. Kostel se stavěl celých 150 let a tak se změnily i názory na tehdejší stavitelství.
Za starých časů na věži bydlel hlásný a ten každou hodinu vyřvával. Před půl tisíciletím se do Plzně naverbovala pražská kapitula a kanovníci měli zajištěné bydlo na arciděkanství proti kostelu.. Hlásný se s nimi nějak nedohodl (asi kvůli výplatě) a tak vždy na západním ochozu věže proti budově arciděkanství vyřvával co nejvíc. Hlavně v noci! Škodolibec jeden! Když si přihnul z korbele, šlo mu to ještě líp!
Byl ale tam jeden nemocný kanovník, co v krátké době zemřel a byl pochován v kostelní kryptě. Když hned první den po funusu hlásný začal v noci vyřvávat, dostal najednou facku! Ohlížel se a nic neviděl. Nebyl bojácný, tak další noci řval zas a vždy ta facka! Když se to pořád opakovalo, tak se svěřil u žejdlíku kámošům. No ti jej varovali, že to bude ten mrtvý. Ale hlásný se tomu jen smál. Tak a tu noc, posilněn zlatým mokem s pěnou, řval jak divokej! Druhý den ho našli na věži, na západním ochozu, studenýho!
Od té doby měla Plzeň tu zvláštnost, že se z věže řvalo jen na tři strany.
(více)

02.02.2010 10:04:58 | 0 komentářů | stálý odkaz

Plzeňský dudák mezi nebožtíky

Dudák mezi nebožtíky

Tak jakoby nestačila třicetiletá válka, ruku v ruce s ní kráčely i nemoci. Tak už to bývá při válečné hygieně. Během této války napadl Plzeň dvakrát mor! Tato návštěva zanechávala za sebou stovky mrtvých. Každý 4-5 obyvatel Plzně na to doplatil. Lékařská věda v plenkách (ještě nebyla ZČU, kde by se dalo vystudovat za pár měsíců). Nečistota a neznalost základních hygienických pravidel přispívali k šíření moru. Hřbitovy ve městě už nestačily. Radní teda rozhodli, aby se u dominikánského kláštera (dnes na tom místě je soudní budova!) vykopala hluboká jáma a tam že se budou nebožtíci házet.
Tak se stalo, že jednou v noci šel okolo dudák, co desinfikoval sví vnitřnosti v blízké krčmě. Desinfikoval tam mohutně, že neviděl na cestu a hup!, už byl v jámě s nebožtíky. Jak ta desinfekce působila, zalehl a usnul. No po čase se vzbudil, ale ještě pořád to s ním mávalo. A tak, aby si dodal nálady, začal hrát na dudy.
Když lidé z okolí slyšeli, jak se z morové jámy ozývá kravál, tak začali mít bobky! Nebožtíci a dudy! Tak to svedli na ďábelské mámení. Sebrali svěcenou vodu a kříže a pomalu postupovali k jámě. No gatě měli plný! Konečně ti neodvážnější se dostali na kraj jámy a uviděli dudáka, ještě pod vlivem desinfekce, jak zuřivě mačká ten chlupatý měch! Hodili mu provaz a vytáhli jej. Teprve pak si dudák uvědomil, kde trávil noc a omdlel jako špalek!
I při té pohromě se lidé zasmáli ale dudák desinfikoval prý dál!
(Až bude někdo stát před porotou v soudní síni, aby neslyšel hrát dudy!)

(více)

01.02.2010 12:08:45 | 0 komentářů | stálý odkaz

Mansfeld v Plzni

Mansfeld v Plzni

Velká nespokojenost vládla v celé zemi, když byl císařem Matyáš. Ten do všeho kecal a omezoval české pány a rytíře a to se přece nedělá! Tak se vzbouřili a vyházeli vykonavatele jeho vůle z oken Pražského hradu. A zvolili si novou vládu. Byla L.P.1618 a byl to počátek kruté třicetileté války. Ale jak už to bývá, tak se zase v Čechách postavil bratr proti bratru, syn proti otci. Místo, aby drželi pohromadě, tak zas na sebe útočili. Tak na pomoc přišli cizí žoldnéři. (jak se ta historie opakuje dodnes, co?). Žoldnéři vylupovali vesnice, zapalovali domy a vraždili lidi.
Plzeň zůstala ale věrná císaři Matyášovi a neposlechla představitele, kteří chtěli vládnout v Čechách. Měla však slabou posádku a tak nastaly závody, kdo bude u Plzně dřív a ovládne toto hrdé město. Ale Plzeň byla pevné město a měla pověst, že se jí ještě nepovedlo nikomu dobýt, ani Honzovi Žižkovi.
Zápas s časem vyhráli císařští. Hejtman Felix Dornheim přitáhl s celou stovkou vojáků a hned se dal do práce. Malickou a Litickou bránu nechal zatarasit a do města se mohlo jen východní Pražskou a západní Říšskou.
Ale ani nepřítel nelenil a hurá na Plzeň. Stavovskému vojsku velel hrabě Arnošt Mansfeld, starý hrubián. Měl pod sebou asi 8 000 vojáků. Obyvatelé přilehlých vesnic utekli pod ochranu města.. Mansfeld dal rozestavět okolo města kanony a hned spustil palbu. Plzeňští tedy vyslali tajného posla k císaři, ale útočníci jej chytli a našli dopis a tak ho popravili.
Obléhání se protahovalo. Plzeňáci věřili Dornheimovi, ale to byl filuta! Měl raděj grošíky než nějakou dobrou pověst. Ono už tehdy bylo, že vojáci nebojovali z přesvědčení, ale jak jim kdo zaplatil. Felix viděl, že mu v Plzni asi pšenka nepokvete, obléhané město začalo mít nedostatek všeho. Přišla mu vhod nabídka mansfeldských, kteří nabízeli plzeňanům milost, když se vzdají. Tak Felix Dornheim si svolal měšťany a dožadoval se, že bude s Mansfeldem jednat. Hloupí plzeňáci mu důvěřovali a tak souhlasili.
Po návratu od Mansfelda se začal Felix chovat nějak divně. Plzeňáci začali mít nějaké podezření. Pak jim Mansfeld písnul, že když se vzdají bez boje, že budou ušetřeni a on k nim bude milosrdný. Jinak že vojáci v odbytém městě nikoho neušetří. Když nótu ukázali Felixovi, zbledl a měl bobky, že je asi vše prozrazeno, jak se s Mansfeldem domluvili. Ale přesto se dušoval, že je město dobře opevněné a že není šance jej dobýt a on a jeho vojáci jej uhájí. A zvednul prsty k přísaze: „Ať se nedožije večera ten, kdo by to s tímhle městem upřímně nemyslel!“ A tak mu uvěřili. A Mansfeldovi vzkázali, že se budou bránit do poslední kapky krve.
Ale co se nestalo! Ještě toho večera se Felix Dornheim vydal na hradby za františkánský klášter, aby přehlédl nepřátelský tábor. Tu však přiletěla dělostřelecká kule a urazila mu palici! A plzeňané byli hned přesvědčeni o jeho zradě. Vždyť sám řekl, že kdo to nemyslí s městem dobře, že se večera nedožije!
Ale děly se i jiné věci! Jeden Mansfeldův voják se se smíchem přiblížil pod hradby, měl korbelík pivka a klidně ho pod hradbami vypil! I když byl odstřelován! A on se jen chechtal. Pak vytáhl z kabátu asi 5 kulí, které jej zasáhly a ani jedna neublížila!
Hradby už byly silně narušené, město už se dlouho bránit nemohlo.
Nastalo ráno, 21.11. L.P.1618. nepřátelé se vrhli na město Střílení, křik, pískání, bubnování a házení hořících smolných věnců dodělávalo město. V poledne nastal útok. Lidé z Plzně prchali, ale Mansfeld nedovolil vojákům jim ubližovat. Jen plzeňský kat to odnesl. Ukryl se na hradbách na záchodě a střílel tak přesně, že vždy někoho trefil. Když ho mansfeldovci našli, byl krátý proces.
Mansfeld byl pyšný na své vítězství jako na nic jiného ve svém životě. Hned to nechal rozhlásit po celé Evropě. Ale tímto také vešla ve známost po Evropě Plzeň, ne? Lidé totiž byli už tehdy na drby a chtěli znát místa dramatických událostí a bojů a to Plzeň bezesporu byla!

















(více)

30.01.2010 14:22:02 | 0 komentářů | stálý odkaz

Plzeňský čert

Plzeňský čert

Za jedné tmavé noci uslyšela security, co hlídal radnici, podezřelý šramot od vrat na dvoře. Vydal se tedy vyšetřovat. Cestou si loknul z korbele. Ozývaly se strašné rány na dveře. Protože měl v gatích, tak běžel pro radničního hospodáře. Společně pak opatrně otevřeli bránu. Juj a proti nim vyrazil černý tvor s rohY a s ohnivýma očima! Byli v šoku z toho, jak proti nim vyrazil sám čert! Ten se ukryl v přízemí radnice mezi vercajkem a zbraněma. Neřešili, bouchli s dveřmi a prchli na náměstí. Securiťák běžel pro kámoše, co hlídal u Pražský brány.. Tma jen koktal, gatě plný „kabele“ Tak kámoše vystrašil, že ten řekl, že má službu na bráně a že se nesmí hnout. A poradil mu, aby to šel hlásit purkmistrovi a arciděkanovi. Tak securiťák běžel za purkmistrem, který byl ale nějak znaven a už chrněl. Byl dost nevrlý. No probudit šéfa v noci s tím, že má na radnici čerta…Ale hodil na sebe tepláky, vzbudil čeledína a s halapartnami vyrazili k radnici. Ještě po cestě nabrali kaplana, aby čerta mohl zažehnat.
Když dorazili k radnici, opatrně otevřeli dveře. Dělali sice hrdiny, ale bylo to cítit…… Čert v matném světle lucerny vypadal ještě hrozivěji. Čeledín nechtěl přijít o práci, tak chtěl čerta bodnout halapartnou. Ten uskočil, ale vrazil do toho bince, co se tam povaloval na hlavu mu spadla přilba a on děsně zaječel. Všichni se dali na útěk a ve dveřích se málem pomlátili.
Čert se zatím vyhrabal z hromady bordelu a dostal se na volný prosotr. Najednou ale všichni zírali! Nebyl to čert, ale černý kozel! Securiťák začal být hrdina, popadl ho za rohy a vyvedl na dvůr.
Kozel se asi nějak dostal až na radnici, usnul a pak nemohl ven.
No a jak to bývá: druhý den se celá Plzeň chechtala, jak kozel-čert vystrašil securitas, hospodáře i samotného purkmistra. A vzniklo plzeňské příslovi:
STRAŠÍ JAKO ČERT NA RADNICI.
(více)

29.01.2010 13:51:19 | 0 komentářů | stálý odkaz

O plzeňské radnici

O plzeňské radnici

Původní radnice stávala na východní straně plzeňského náměstí. Nic moc barák a tak se radní rozhodli, mít něco lepšího pro svá zasedání. Tak se koupil nejhezčí a největší dům na náměstí. Přece radní musí mít něco extra! To bylo L.P. 1496. Dlouho se však neradovali. Když Plzeň postihl ničivý požár r.1507, vzala za své i radnice. Těžko se sháněly groše na opravu domů. Radnice pustla a hrozilo jí, že padne. Radní se pořád dohadovali: postavit novou nebo opravit? A měš´tané nějak nedávali penízky, měli svých starostí dost.
Uplynulo půl století, než se konečně odhodlali. Radnice se zboří, stejně se musí zasedat po šenkách, a postaví se nová. A musí být extra, jak si Plzeň zaslouží.
Do Čech začali pronikat Italové s novým stavitelstvím – renesancí. Češi se do jejich nového stavitelství zbláznili a tak Italové měli žně. Snědí, živí a pohybliví Italové se se svými ženami a početnými dětmi teda naverbovali do Plzně, kde ještě byly domy po požáru tak nějak nedostavěny. A tak plzeňané je brali všema deseti. No Italové to uměli, to je fakt. Za několik let zde bylo krásné město,kterému se všichni cizinci, co přišli do Plzně, jen obdivovali.
Radní začali hledat machra, co by jim postavil nový palác. A našli! Byl jím Giovanni de Statia.Plzeňácí mu však říkali po česku Hanuš Vlach. Radní mu dali za úkol postavit něco, co by svědčilo o síle a bohatství města i do dalších časů. A mistr Hanuš makal! V letech 1554-1558 se nezastavil se svými pomocníky. Když pak konečně zmizelo lešení, Tak se tajil dech. Byl to skvostný palác, široko daleko nevídaný, Jeho vážnost zpestřovaly malé štítky a pozlacené korouhvičky na nich. Byla to nevídaná nádhera!
Proto také radní dovolili, aby si Mistr postavil hned vedle radnice vlastní dům. No a Mistr Hanuš začal mít moc kšeftů.
I když pak Mistr zemřel, jeho umění žije dál. Zanechal krásnou památku, která připomíná jeho dobu a obraz města, které si zamiloval a kde žil až do smrti. Je to nejstarší pohled na slavné Město plzeňské, jež r.1578 vymaloval na zeď výklenku radničního sálu. Je tam dodnes.
A tak budiž Plzeň pozdravena ve své slávě a chloubě.

Až ji navštívíte a budete stát před radnicí, uvidíte, co tehdy už lidé uměli a bez PC a různých technických vylomenin.
(více)

29.01.2010 12:39:44 | 0 komentářů | stálý odkaz

Plzeňská vzpoura

Vzpoura v Plzni

Rok 1591. Velký binec nastal v Plzni. Jak už to Češi umí, k moci se dostala mafie bohatých občanů a obsadila všechna koryta ve správě a vedení města. Jen prachy, prachy a zase prachy. Pochopitelně pro sebe! A třeba obecní peníze? K smíchu. Ty nerozlišovali od svých, ne? Město hynulo. Nebylo dlouho po velkém požáru, který zlikvidoval polovinu města. Nikdo jim však nepomohl, konšelé prostě hrabali jen do svých kapes.
Velká nespokojenost rostla. Nespokojenci se začali scházet. Hlavní slovo mezi nimi měl městský rychtář, Petr Vydra. I když byl rychtář, mezi konšely měl asi takové slovo, jako má dnešní prezident u parlamentu a spol. „ S obecními penězi se zle hospodaří. Kdo je tím vinen? Konšelé! To jsou ty žáby na prameni!“ Tak hřímal Vydra na shromážděních nespokojenců, kterých přibývalo. Dál jim Vydra vykládal, co se děje v městské radě, o tajných zámyslech konšelů, jak lidi ještě více oškubat. Věděl to, protože měl v radě jednoho bonzíka, který mu to donášel.
Tak se radili dlouho a dlouho. Nakonec usoudili, že udělaj sametovou revoluci. Prostě vtrhnou na zasedání konšelů a budou házet z okna ty zmetky. Chtěli vyrazit hned, protože na radnici byla žranice. Pardon, zasedání konšelů. Sice se ještě chvíli domlouvali, ale pak vyrazili do ulic. Tam se k nim přidávali další a další, až byl pořádný dav. Jenže jak dělali kravál, tak konšelé přerušili žranici a zdrhli do bezpečí svých kutlochů. Jenže co umí peníze! Prostě se našli zas bonzácí, co vše řekli a ti velzdoprdelkové nahlásili konšelům, kdo a jak proč vzpouru vedl. Tehdejší policie (biřici) prolezli dům od domu a nakonec Vydru našli. Ostatní tak nějak zas mlčeli, jak to Češi umí. No a tak Vydru předvedli pře konšely. Ti byli vzteky bez sebe. Vydra vše klidně přiznal, viděl že v tom zůstal vlastně sám. „Jen se, páni, že nevíte, proč vás lidé nenávidí! Myslíte jen na sebe! Běda vám nehodným! Jednou se se svými činy shledáte!“ No Vávra měl proslov, věděl, že nemá už co ztratit.
Vydra byl ale dobrý! Přes nejtěžší mučení nikoho nevyzradil. Konšelům tekla žluč snad i z nosu. Purkmistr žádal přísný a rychlý rozsudek, aby ostatním přešla chuť zas cinkat klíčema.
A tak konšelé vyřkli rozsudek. Statečnému revolucionáři dali nejtvrdší trest - trest smrti rozčtvrcením.
A tak ho naporcovali na plzeňském popravišti v sobotu 3. září L.P. 1591.
A zas byl v Plzni klid, protože každý zalezl a klidně snášel, co konšelé vymýšleli.
Nepřipomíná to něco nám? I po více jak 400 letech?
(více)

28.01.2010 10:56:23 | 0 komentářů | stálý odkaz

O plzeňském pivku

O plzeňském pivu

Kdo by nevěděl, že v Plzni se vaří nejlepší pivo na světě! A vaří se tady od založení města. Pivko si mohl vařit každý. Tak každý měšťan na malých pánvích vařil ten zlatý mok. Jasný, že to někteří šidili!
Dalo se na tom vydělat, tak proč to nešidit! Tak se ustanovilo, že když někdo bude prodávat pivko, že na baráku bude mít věchem slámy nebo větvičku z borovice.
A páni radní dbali na to, aby pivko bylo kvalitní. Tak když chtěl někdo prodávat, musel radním dodat vzorek. Asi v podobě malého soudku. Přiživil se i rychtář a městský písař. Prostě, kdo měl hubu a a chuť. Tak se teda dělalo to, že doprostřed „šenkovny“ bylo přivezeno pivko a na lavici se vylil korbel pivka. Konšelé si navlékli speciální kožený gatě a sedly na rozlitý pivko. A rychtář obrátil přesýpací hodiny. Asi po hodině dal rychtář befel, aby se z ní zvedli. Když se jim gatě přilepily, a oni byli bez nich, bylo pivko uznáno za dobrý a mohlo se ve městě prodávat, Když jim gatě zůstali na zadku, bylo pivo špatné. Aby však měšťané nepřišli zkrátka, mohli to špatný pivko prodávat podruhům a sloužícícm.
A tak se plzeňský prodávalo vlastně všude!
Tak přijeďte a ochutnejte!
(více)

16.01.2010 20:19:57 | 1 komentářů | stálý odkaz

Bludný kámen

Bludný kámen

Kdysi dávno byl na jižní straně plzeňského náměstí velký šutr, na kterém se popravovalo. Před půl tisíciletím zde byl popraven nevinný mlaďoch. Vyprávělo se, že když někdo na ten kámen stoupl v den a hodinu popravy, tak dostal sklerozu.
V době, kdy byl nevinný mlaďoch popraven, měl vše pod palcem rychtář Bušek z Hřešislav.
Vlastně mel pod palcem veškeré dění v Plzni. Když se někdo provinil, hned byl předveden před něj a on soudil. Proto si nahrabal pěkný balík! Patřily mu pozemky na Lochotině, v Plzenci a i jinde. Jak někdo udělal nějaký kiks, hned ho soudil a hned pěkná pokuta! A jeho měšec se pěkně plnil. Nepomohly prosby jeho manželky Lucie a ani krásné dcery Ludmily. Té chtěl ten starý despota a mamonář najít urozeného ženicha.
Jednou na jaře si Lída vyšla za město, kde měla krásný rozhled na město. Viděla domy se strmými štíty, chrám sv.Bartoloměje s jeho věží, která se oblak dotýkala. Na jižní straně zas Františkánský klášter, na severu Dominikánský. A jak tak bloumala, najednou jí ujela noha a natáhla se. No kotník v háji. Ale najednou se objevil pěkný kluk, bafnul jí do náruče a nesl k městu. Tam jí předal do domácího ošetřování.
Jenže Lídě nešel z mysli ten krásný kluk! Jak se jí kotník spravil, už pádila zpátky na místo, kde se potkali. A hle! On tam byl! Mladý měšťanský synek Jan Krásný! No a láska byla hned! Jenže starýmu despotovi to neušlo.
Jenže! Plzeňským občanům se nelíbila ta neomezená moc a chamtivost pana Buška. Rozhodli se pro puč! Že jeho barák přepadnou a jeho odpraví. Ale jak to bývá, i mezi odpůrci se našel bonzák, co vše starýmu Buškovi nabonznul. Toho ten starej využil a dal zatknout mladého Jana Krásného! Jako vůdce spiklenců! No soud byl asi jako teď. Soudci pod nátlakem rozhodli, že mladej je vinnen a hned hurá! Na popravu s ním! To bylo v r.1459.
Ale starý na to dojel! Lída se trápila, chřadla a do dvou let šla pod kytky za svým miláčkem. Tak to starýmu došlo a odstěhoval se z Plzně.
Konšelé dali kámen přestěhovat do blízkosti Malické brány, aby na něj lidé nešlapali, páč pak zapomínali i na daně.
Při úpravě okolí se však brána zbourala a kámen se údajně dostal do mostu, dříve Saského, nyní Rooseveltovo.
Tak bacha, aby někdo na most nevkročil v den výročí popravy mladého Jana! Mohl by zapomenout i na všechno, co se má a co se musí. Pak jak by to vysvětlil před dnešními soudy, ne?


(více)

13.01.2010 14:15:02 | 0 komentářů | stálý odkaz

Zachránkyně Plzně

Zachránkyně Plzně

Je rok 1421. Honza Žižka odtáhl z Plzně i se svýma husitama, protože už ho tady nikdo nechtěl. Plzeňáci dali přednost zrzavýmu Zikmundovi a ten si toho vážil, protože věděl, že Plzeň je nedobytná.
V lednu toho roku se Honza Žižka naštval a sehnal asi 15 000 lidí, přitáhl k Plzni a hurá do útoku. Ale ouha! Přes hradby se nedostal. Rozložil teda kolem Plzně kemp. Nechal přivézt obléhací mašiny a jeho parta bez ustání z děl a praků pálila jednu těžkou kamenou kouli za druhou. Pomocí trámů a beranů se snažili rozbíjet jeho lidičky pevné plzeňské hradby. Co však ve dne vylámali, plzeňáci v noci opravili. Ale město začal postupně ovládat strach. Všichni se děsili, že se neubrání takové přesila a až se Žižka dostane do města, co asi bude následovat. I když zoufale opravovali hradby, přece jen to začalo být málo. Však jich byla jen asi třetina tý Honzovo tlupy. Strach a úzkost sevřely město. Věděli, co se stane, až se Honza dostane do města, znali jeho sadistický choutky. Nastal poslední den. Slunko se vyhouplo na oblohu a husití hned ráno vstali a Honza udílel poslední rozkazy. Vyjel obhlídnout teren. Přiblížil se až k hradbám, na které zrovna dopadly první paprsky slunka. Pak najednou otočil kobylu a hurá do kempu. Tam přikázal vše sbalit a hurá pryč! Ani husité a ani plzeňáci nevěděli, co se vlastně stalo.
Po několika dnech přicválal k hradbám Honzovo posel a žádal o vpuštění. Tak ho předvedli ke konšelům. Těm napřed vypucoval žaludky, jak se Plzeň zachovala věrolomně k husitské církvi, že nedovolili přijímat podobojí, což znamenalo oplatku a vínko, ale že se spolčili s katolíky. No trochu řečnil. Pak jim řekl, že už byli vlastně na kolenou, ale jak Honza vyjel ráno se mrknout, co a jak ještě zbořit, tak se na hradbách objevila sličná panna a v její tváři bylo odhodlání své město bránit a klidně pro Plzeň zemřít. Honzu Žižku prý tak dojala, že se rozhodl odtáhnout a Plzeň nechat. A té dívce prý posílá balíček. Konšelé byli celí paf a nemohli uvěřit. Hledali, hledali sličnou děvu, ale těch bylo v Plzni moc a moc. Nakonec zjistili, že pekař Herbert má krásnou dceru Janu. Ano, byla to ona, která dokázala Honzu vyhnat od města! Krásná Jana byla předvedena před zastupitelstvo, kde jí byl předán balíček od Honzy. Byl to krásný drahocenný šperk a na na něm nápis:
KORUNĚ DÍVEK PLZEŇSKÝCH.
Historická fakta jsou sice jiná, Honza už neměl sílu nedobytnou Plzeň oblíhat, taky 15 000 lidí něco snědlo a vypilo, kobyly taky chtěly žrádlo a i pivko udělalo svoje, a tak, aby Honza nevypadal hloupě před tehdejším světem, svedl to, jak jinak, na ženskou!
(více)

13.01.2010 10:54:17 | 0 komentářů | stálý odkaz

Lochotínský poustevník

Lochotínský poustevník

Na místě plzeňské ZOO a amfíku, kdysi bylo pusto, prázdno. Na kopci stál hrad, kde bydlel rytíř Lochota s malým synkem Honzou. Jednou se přihnala mafie, zabila všechny lidi, zapálila hrad a Lochotu s Honzíkem odvlékla pryč. Odtrhli je od sebe a drželi v zajetí.
Jednou, když se stráž moc nebumbala, tak se Lochotovi povedlo vzít kramle. Dlouho, dlouho se potloukal jen tak. Nakonec dorazil domů. Jenže, známe český lidičky! Když byly zbytky hradu opuštěný, tak halt hurá, a kameny a tak rozebrali a znárodnili. Tak se usadil v nedaleké jeskyni a začal žít život bezdomáče. Nikomu neřekl, kdo je, nikdo jej nepoznal. Lidé začali chodit k poustevníkovi pro rady a pomoc.V blízkosti jeskyně byl pramen zázračné vody a poustevník rozuměl i léčivým bylinkám (možná tam měl i konopí, kdo ví) a tak lidem radil. Pramen měl ještě jednu moc: když se do něj ponořil meč, rázem ztvrdl tak, že sekal i kámen a prorážel brnění jako hračku.
A tak šel čas. Stalo se, že nedaleký křimický pán pořádal turnaj. Rytíři se mydlili, dřevce praskaly. Ten, kdo se udržel nejdýl na kobyle byl hlučně pochválený! (Žádný konto, jen pochvala). Nejvíce ale zářil mladý rytíř, který všechny soupeře hladce odrovnával. Krásná dcera křimického bosse, Milena, na něm mohla oči nechat! Když vyhrál, poklekl před ní, sundal přílbu a rázem bylo hotovo! Milena se zahleděla do jeho modrých kukadel a on do jejích! Křimický pán to viděl a když se slízali pak i dál, a on poznal, že jejich láska je opravdová, tak svolil, jen mladý musel dokázat, že je z dobré famílie. Jenže, to byl kámen úrazu! Mladík sice jezdil po turnajích ve světě, ale byl sám, nevěděl, kde jsou rodiče a ani kdo byli. Byl kdysi mafiány odvlečen z otcova hradu a vychovával ho v Německu nějaký rytíř.
Ale křimický boss se ukecat nedal a lásku zatrhl do doby, než mladej se něco dozví odkud a kdo je. Lidé mu poradili, aby šel na radu na Lochotín, k poustevníkovi. Poslechl a tam dědulovi vše vyklopil. A tak se setkali po mnoha letech otec a syn. Jenže, jak měl starý dokázat, že byl kdysi on rytíř Lochut?
No ale zas: chodili k němu lidé pro rady, pomoc a on se tak nějak dozvěděl o chystané vzpouře proti králi. Drby, no, už tehdy vládly! A tak toho chtěl využít. Poslal mladého do Prahy, aby to králi nabonzoval. Král mu dal pár zbrojnošů a mladík se vydal zas domů. Mezitím starý udělal osvětu i mezi plzeňany a ty mladýmu taky dali nějaký agenty a tak se podařilo zatknout ty buřiče. V poutech je přivezli do Plzně, dojel i král a na plzeňském náměstí jim krásně usekli hlavy. Král pak pasoval mladého Honzu na rytíře. A tak mohla být na křimickém hradě svatba. I král se zúčastnil!
Bůhví, kolik ovcí a volů se tehdy upeklo na rožni, husy a kuřata nikdo nepočítal, sladkého bylo moc a moc. A víno a pivko teklo proudem!
Král chtěl vrátit poustevníkovi jeho privilegia, ale ten chtěl zůstat ve své jeskyni. Chtěl i nadále sloužit lidem.
Z nějaký čas spatřili lidičky, jak se na poustevnou slétají hejna ptáků. Když tam přišli a viděli, že poustevník zemřel a ptáci, které měl tolik rád, mu přilétli vzdát poslední poctu.
(více)

10.01.2010 15:33:18 | 0 komentářů | stálý odkaz

Plzeňská Madona

Plzeňská Madona

Když v Čechách vládl Kája IV., bylo tu dobře. Nebyly války, holky pěkný, klucí nemuseli do bojů. Plzeň vzkvétala, protože tady měli lidi odjakživa šikovné ruce. A tak se sem jezdilo nakupovat i z ciziny. Město leželo na prima trase, která spojovala Prahu s Norimberkem a dál. (Dnes známá E55)
V plzeňském klášteře žil tehdy mladý, pěkný mnich. Byl to šikulka, co viděl, dokázal přenést do kamene nebo dřeva. Klášterní kostel navštěvovala jedna pěkná mladá plzeňačka. Byla moc krásná, mužský se o ni rvali. No neušla ani pozornosti mladého mnicha. Když klečela před oltářem, byl celý mimo. Nespal, nejedl, jen myslel na tu krasavici. Jeho představený si všiml, že chodí jak tělo bez duše, tak se jej snažil přimět, aby začal něco dělat. Dal mu pracovní úkol – zhotovit pro hlavní oltář sochu Panny Marie.
Mladej se dal do práce. Přál si vytvořit něco, co ještě svět neviděl. Makal ve dne v noci. A před očima měl neustále krásnou tvář plzeňské dívenky. Jeho ruce tedy vytesaly její podobu do tváře světice. Svou nedokončenou práci žárlivě ukrýval před očima ostatních. Když dílko bylo hotovo, sezval všechny, aby si to prohlédli. Krásná postava a líbezná tvář svou vroucností dojala všechny až k slzám.
Jen přísný opat, žárlivec starý, poznal v Panně Marii krásnou dívku. A tak se naštval a nechal sochu okamžitě schovat do té nejtemnější cimry v klášteře se slovy: „Ďábelské pokušení je zpodobovat tváře našich bližních do soch světic! Nechci, aby se na sochu dívali lidé a klaněli se jí, vlastně dívce, kterou všichni známe!“ No měl vztek, protože mladá si ho moc nevšímala!
Až za dlouho, kdy už byli tenhle starý žárlivec, ale i mladý mnich dávno pod kytkama, si někdo vzpomněl na sochu. Byla vynesena na světlo, oprášena a postavena na hlavní oltář kostela na plzeňském náměstí.
Už po staletí uchvacuje její krása všechny, kdož ji vidí.
(více)

10.01.2010 13:15:04 | 0 komentářů | stálý odkaz

Založení Plzně

Založení Plzně
Začneme historii Nové Plzně, dnes krásného velkého, průmyslového města s univerzitou. Kdo se může pochlubit hned pěti rybníky, čtyřmi řekami a přehradou?
Jak je popsáno, vedla tady paš stezka z Bavor do Čech a tak jsem jezdili na kontrolu ty nejvyšší instance. Tak sem také jednou zabloudil král Václav II, a že si vyrazí na lov. Jel do hlubokých lesů a ejhle!!!!! Jedna řeka, druhá řeka……Najednou dokonce třetí a čtvrtá! Byl z toho trošku magor, v lesích hned 4 řeky!!!! A tak bloudil i se svou družinou……. A najednou, docela kousek od jedný řeky, kde se vzala, tu se vzala zájezdní hospůdka. Asi byla pro občerstvení bavorských pašeráků, ale Václavovi přišla vhod. Už měl sakra vyschlo v krku, a čutoru prázdnou….. Jenže ouha!!!!!!! V tý hospodě byla šenkýřka, holka jak krev a mlíko, prostě nádherná baba!!!! A Václav byl ztracený!!!! No on a jeho družina tam vydrželi celé tři dni!!!! Česko už si myslelo, že se král ztratil! Ale v mezidobí, kdy byl střízlivej to tam tak projížděl a v hlavince se rodil plán. Město se čtyřmi řekami, kolem lesy a kopečky, na cestě do Bavor…..To by nebylo špatný!!!!! Vrátil se do Prahy a nad jiným nepřemýšlel. Občas zajel za krásnou šenkýřkou nad řeku Radbuzu….. A tak pojal dobrý nápad! Aby mohl časteji a nebylo to nápadné, založil město. Stačilo 20 ha a náměstí s 15ti ulicemi. Od náměstí, vždy dva bloky, jen k Radbuze jeden blok. A na to pak Plzeň dojela!!!! Ale to až později. Hlavně, že se stala centrem kšeftu mezi Němci z Norimberka a Řezna aVenda mohl za svou šenkýřkou!!!! Ještě jen zmínka, že r.992 založil sv.Vojtěch kostelík sv.Jiří v dnešní Doubravce, kde jsou dodnes krásný poutě!!!!! Jen, když se řeka vylije z břehů, tak halt pozůstatky plavou.
Na náměstí vyrostl krásný kostelík, zasvěcený sv.Bartoloměji. Měl mít sice dvě věže, ale na druhou nebyl jaksi sponzor,. Tak má jen jednu, ale nejvyšší v Česku! Má 102 m, jde se na ni vyškrábat po 301 schodech a je z ní vidět i Šumava, která je daleko!!! Skoro 72 km!
Z venku je takový zamřížovaný oltářík. Na mříži jsou hlavy andělíčků. Všichni se usmívají, jen jeden se mračí! A ten je nejvíc ohmataný!!! Kdysi měl svatbu v kostele plzeňský kat, a jelikož kat nesměl do kostela, zastupoval jej kámoš a on se zatím modlil venku u té mříže. Jak po motlitbě vstával, zachytil suknicí o hlavičku andílka, a ten se zamračil! Od té doby je zamračený, ale celý ohmataný! Každý si na něj sáhne, pro štěstí!!!
A r.1307 se v Plzni začalo vařit pivko!!!!! Každý barák najednou měl právo pivko vařit, vody z řek dost…… Není divu, že pod každým barákem byly až trojpatrový sklepy! Dodnes jsou, ale to poslední patro pod zemí je zatopené vodou. A kvůli tomu zlatému moku začaly různé fígle!!!
V r.1411 dokonce Honza Hus napsal plzeńákům písmo, kde chválil jejich mravní chování!!!! Pak přišel kazatel Václav Koranda st. Uměl krásně povídat. Zbláznil plzeňáky tak, že r.1414 vyhnali z města příslušníky řádu německých rytířů! To si dali!!!! Hned na to, za 5 let, přitáhl Koranda do města Jana Žižku s houfem svých přívrženců! Asi byli jak kobylky! Protože v březnu r.1420 odtáhli i s Honzou Žižkou na Tábor a plzeňané se přiklonili k jednotě římské!!! Prostě husití sklepy vychlastali!!! Žižkovi se to rozleželo v hlavě a přitáhl znova v r.1421 na Plzeň! Ale koukali jen na hradby z venku! Nedal si pokoj a nedal!!!!! Pivko mu pořád leželo v hlavě! Tak to ještě zkusil v r.1427, 1431, 1433-1434. Marný to měl Honzík s husitama, marný!!!!!
Pak přišel Jiřík z Poděbrad na trůn a plzeňáci zas něco vymysleli. R.1466 prostě od něj zdrhli.
Dokonce r.1468 uznali jako českého krále Matyáše Uherského!!!! Prostě byli svoji, no. Dokonce v tomto roce tady byla vytištěna první česká kniha – Kronika trojánská!!!!
Šlo to tak daleko, že od r.1599 se Plzeň stala sídlem římského císaře a krále českého Rudolfa II. Prostě to vzali z gruntu!!!!
Jenže české stavy povstaly a hurá, zas došlo na obléhání Plzně, tentokrát samotným Mansfieldem!!! A to nebyl žádný trouba!!! Obhlédnul hradby a zjistil, že sice kolem náměstí jsou vždy dva bloky domů, tudíž špatné dobývání, ale od řeky je jen jeden blok! To jak Plzeňáci šetřili a mysleli, že je řeka ochrání! Ale kdepak!!!! Mansfield se prokopal do sklepů a jeden blok byla hračka!!! A tak se jednoho dne r.1618 najednou vynořili ze sklepů od Radbuzy žoldáci a Plzeň byla prvně dobyta!!!!
No ale to byl život, no, co nadělali!!! Tak sem ještě převezli vůdce Chodů, Kozinu, když si troufnul na Lomikara. Šoupli jej do basy, odsoudili a 28.11.1695 ho prostě pověsili. Na místě, kde dnes stojí pivovarská věž. Štreka to je pěkná, měl dost času na přemýšlení a v tý zimě……… Není se co divit, že se špagátem na krku ještě zařval: „ Lomikare, do roka a do dne tě zvu na Boží súd!“ a pak už jen ticho……..
Plzeň se začala rozvíjet, rozkvétat…… R.1842 byl založen Měšťanský pivovar a rovněž starý Emil Škoda začal s první strojní dílničkou……. Tak se Plzeň stala světoznámou.
Ještě stojí za zmínku, že ji 5.5.1945 osvobodili Pattonovi američané, o čemž se nesmělo 40 let mluvit.
Plzeň je opravdu krásná, se svou historií, památkami, muzei, zoologickou zahradou, kde je i krásný Dinopark a tygři jen za vodním příkopem…… A výhled na Radyni nebo vyhaslou sopku Chlum stojí za to!







(více)

04.01.2009 15:11:00 | 0 komentářů | stálý odkaz

Příběh plzeňského znaku

Příběh plzeňského znaku

Když Žižka vypil plzeňský sklepy a musel odtáhnout, tak se z plzeňanů stali katolíci a usoudili, že do znaku si dají chrtici, jako symbol věrnosti katolíkům. A že nebyli troškaři, tak hned chrtici ze stříbra! Tak erb tvořil červený kříž a v něm ta stříbrná chrtice. To se stalo před r.1433 a muselo to hrozně naštvat Honzu Žižku. A aby ho naštvali ještě víc, tak dostali od římského císaře Zikmunda Lucemburského do znaku dokonce zlatého dvouhrbého velblouda, zasazeného v zeleném poli. Tím bylo odměněny jejich činy při neúspěšném obléhání husitama.Oni ho totiž při obléhání v noci ukradli husitům u nich v táboře!!!! A nedali jim ho zpátky za žádnej peníz!!! Naopak ho darovali Lucemburkům!! A aby to nebylo tak fádní, sami plzeňané doplnili znak postavou anděla-štítonoše.
Když se pak posekali Plzeňáci s Jiříkem z Poděbrad a válčili s ním, odměnil je papež Pavel II. v r.1466 lejstrem, kde jim do znaku přidává dva klíče. A zase ze zlata, ve stříbrném poli! A navíc vzniklo čtvrté pole, kde stál zbrojnoš s připraveným mečem a v pravici měl ptáka. Tedy jen půlku černého orla. A jak jinak, to pole bylo ze zlata!!!
A aby to ještě víc vyniklo, tak v r.1578 ještě papež doplnil znak o vysoký zlatý kříž na zeleném trojnávrší. Je na něm zlatý nápis: „V tomto znamení zvítězíš“ tedy psaný v latině, ale proč latinu, ne?
Takže katolická Plzeň má asi toto:
Erb se čtyřmi poli. V jednom na červeném pdkladě je stříbrná chrtice, ve druhém na zeleném je zlatý velbloud, ve třetím na stříbře dva zlaté klíče, a ve čtvrtém, zlatém je ten žoldák s půlkou orla. A kraluje tomu trojvršek se zlatým křížem. A celý znak nese anděl.
No není to parádní?
(více)

04.01.2009 14:10:04 | 0 komentářů | stálý odkaz

Žumbera a Šmorábus

Žumbera- legenda Plzně. Ještě dnes je k vidění jeho soška na náměstí vedle radnice. Byl to loupežník, ale sídlil hrdě na Litickém hradu. Spolu ještě s dalšími kluky, Peldou z Pecihrádku a Radoušem z Radyně, byli trojlístek!!! Žumbera byl už prý tehdy symbol tržního hospodářství. Uměl halt krásně krást. Kdysi dávno, když na náměstí stála kašna, tak tam měl Žumbera dokonce sošku. A pro plzeňáky měl Žumbera význam. Každý byl křtěný vodou z kašny (byla nejblíže), proto byl vlastně každý pokřtěný plzeňák Žumberovou vodou pokropen. Ještě dnes existuje krásná hospůdka "U rytíře Žumbery"!

Šmorábus. To je jiná kapitola. Kdysi tady žila bohatá a vážená rodina Smoraviů.
Cpali se do všelijakých funkcí, dokonce někteří byli konšeli, a někdy i purkmistři.
Ale asi blbě investovali, nebo přišla krize, prostě zchudli. A jeden z potomků dokonce šel sloužit jako sluha k plzeňským ostrostřelcům. Ale asi to byl šašek, jako většina kdysi (i nyní) vážených představitelů moci. Když ostrostřelci vyšli věc, před nima poskakoval pidimužík, v šaškovským úboru, s plácačkou, kterou při střelbě do terče ukazoval, kam šla rána. Takže kdo zaplatil, měl desítku, kdo byl škrob, tak šla rána vedle, ne?

( Pozn.: nepřipomíná to dnešní pohlaváry? Že by potomci Šmorábusa?)

(více)

04.01.2009 14:00:00 | 0 komentářů | stálý odkaz

Železná panna

Plzeň také měla mučírnu a pranýř, kde byli na hlavní pracovní poměr zaměstaní kat a jeho pacholci.Komu jen přerazili nohy a ruce a byl pak vystaven na pranýři, ten mohl mluvit o štěstí. Protože ze šibenice to vedlo rovnou na krchov. A ten byl blízko, hned u kostela na náměstí. V mučírně kralovala tzv.Železná panna. Pěkná mrcha!!! Plzeňácí si vzali mustr na ni v sousedství, v Norimberku. Jednou prý dali panně do náruče člověka a ona ho uhýčkala k smrti. Pak vyšlo najevo, že byl nevinný! Tak se král naštval a plzeňácí ji museli zlikvidovat. Tak vymysleli velkou, železnou kolébku. Když si nějakej chlap troufl na cudnou pannu, položili ho do kolébky a vystavili jej ostatním chlapákům pro výstrahu. Asi odsouzeným nebylo dobře, když i manželka si mohla plivnout!!! A jak cudných pannen ubývalo, tak kolébka rezivěla, rezivěla........
Ale netřeba se bát, tohle už tady dávno není!!! Mírumilovné město!!!! (více)

04.01.2009 13:19:00 | 0 komentářů | stálý odkaz

Historie

Na břehu řeky Úslavy se žilo parádně už od pátého tisíciletí před naším letopočtem.
Ale něco se začalo dít, když r.976 se popral Češi sBavorama. Češi pochopitelně hnali Bavory sviňským krokem. Jenže se vesele pašovalo dál!!!! Tak se přemyslovci naštvali a a udělali to svým knížecím hradištěm a udělal z toho tržiště a byli v pohodě. Zlato,denárky se jen sypaly! Dokonce za knížete Jromíra tady udělali nincovnu!V letech 1213-1216 to měl Děpolt, tak když si nahrabal, tak to nechal Václavu I. Který je uváděn jako vévoda plzeňský.Na vrchu Hůrka se dochovala jedna z nejstarších kapliček. Pak Václav II. zabloudil, a založil novou Plzeň a tady to šlo od pěti ke čtyřem.
Ještě Kája IV se tak nějak vzpamatoval a založil hrad Karlskrone,česky Radaně, ale nasadil tam úchylka Radouše. Ten měl uši jak lupena zelí!Kdo to prokoukl,byl popraven!!!! Tak Radouš vraždil jak pominutej!!!! Jak ho nějaká ženská podrbala za ušiskama, měla to spočítaný!!!! Ale přesto se stal Starý Plzenec městem, ale šlo to z kopce: Začala pranice o udržení svobod a bylo to! Vrchnost má vždy pravdu! Od r.1651 do r.1780 se marně mydlili o uznání svobod a o zrušení roboty. Takže se z toho stala obyčejná vesnice, která až r.1902 byla povýšena na město.
Ale nevzdali to, vlastně tady začal podnikat Emil Škodů. A v r.1871 se zde začal stavět pivovárek!!!!! V r.1964 si tady uvědomili, že nejen pivem je člověk živ,přebudovali to na šampus! Tak dopadla Stará Plzeň! Zas jen chlast!
(více)

03.01.2009 16:18:00 | 0 komentářů | stálý odkaz


Profil

Jméno: Hana Růžková
 poslat vzkaz autorovi

Aktuální články

Plněné papriky
Vepřová pečeně s petrž...
Masové šišky s překvap...
Rychlá jahodová charlo...
Vtípek!
Roláda s kokosovou náp...
Nugátové řezy s rozink...
Piškotová roláda
Podlistníky
Jablečný dort
Putin
Vtipy

Rubriky

Všechny rubriky
Něco o mně
Maso- drůbež-kuře
Maso-drůbež- kachna
Maso-drůbež-krůta
Maso vepřové
Maso-drůbež-husa
Maso-hovězí
Mleté maso
Maso-telecí
Maso- zvěřina
Maso-králík
Maso-skopové, jehněčí
Uzeniny, uzené maso
Těstoviny
Vnitřnosti
Guláše II.
Guláše
Pivní specialitky
Polévky
Zabijačkové pochoutky
Sýrové recepty
Vaječné dobrůtky
Zelenina-cuketa
Zelenina-papriky
Zelenina-rajčata
Zelenina-špenát
Zelenina-brambory
Zelenina-květák, brokolice
Zelenina-salát, chřest, ostatní
Zelenina-zelí
Zelenina-kedlubny
Ryby
Vánoční pečení
Sladkosti
Sladkosti-puding
Světové kuchyně
Letní grilování
Sladkosti: Rolády
České dobroty
Velikonoce
Bábovky
Sladkosti-Řezy
Nepečené dobrůtky
Marinády
Ovocné saláty
Topinkové ňamky
Houby
Saláty
Zavařené dobroty
Slané dobrůtky
Utopenci
Mořské plody
Pomazánky
Dobré rady
Vtipy
Dobré rady II
Nápoje
Citáty a moudra
Poezie
Pohádky a básničky
Dějiny
O Plzni
Vtipné glosy a články
Vaše křestní jméno
Pravdivý horoskop
Horoskopy
Indiánský horoskop
Písničky, co mám ráda-Nedvědi
Písničky, co mám ráda-Lokálka
Písničky, co mám ráda-Karel Kryl
Písničky, co mám ráda-Petr Novák
Písničky, co mám ráda-Divokej Bill
Písničky, co mám ráda-Rangers
Písničky, co mám ráda-Nezmaři
Písničky, co mám ráda-Kamelot
Písničky, co mám ráda-Mý slzy neuvidíš
Písničky, co mám ráda-Kabát
Písničky, co mám ráda - Strašlivá podívaná
Něco z mé tvorby

Archiv


Fotoalbum


RSS

počítadlo.abz.cz

TXT.cz
HLEDAT | UPOZORNIT
Vytvořit blog | Přihlásit se